Poslat fax na Zeď nářků? Gil Yaron nabízí neotřelý průvodce Jeruzalémem

„Izraelská telefonní společnost zřídila pro Židy z celého světa službu, umožňující jim posílat přání do Zdi nářků faxem,“ píše izraelský lékař a novinář GIL YARON v politickém, ale přitom zábavném průvodci JERUZALÉM, stře(d)t světa. Jeho originální pohled na svaté město s košatým doslovem, věnovaným vztahům českých zemí a Jeruzaléma, vydává Vyšehrad.

Jeruzalém považují za „posvátné“ tři monoteistická náboženství, a jejich věřící se ve jménu tohoto města zároveň dopouštějí barbarských zvěrstev. Židé mají pro toto město více než 70 jmen. Místo, jež údajně 1000 let př. Kr. dobyl legendární král David a učinil je svým hlavním sídlem, se nazývá též Ir šalem – „Město míru“. Město míru, v jehož jméně prolévají krev už od samého jeho založení světové říše, národy i věřící. Každoročně vyjdou na světě stovky knih, pojednávajících o Jeruzalému. Publikace izraelského lékaře a novináře Gila Yarona se od ostatních liší zvláštním úhlem pohledu na svaté město. „Pokouším se sledovat blízkovýchodní konflikt skrze Jeruzalém, který jako by byl skleněnou čočkou, v níž se sbíhají různé paprsky,“ píše autor v předmluvě.  Prostřednictvím jeho knihy čtenář objeví nejen pamětihodnosti, ale bude je schopen také zasadit do historického a politického kontextu. České vydání uzavírá košatý dodatek překladatelky díla Ruth J. Weiniger, věnovaný vztahům českých zemí a Jeruzaléma od 9. století až po současnost.

O málokteré místo na světě se bojovalo tolik jako o Jeruzalém. Kolébka židovství i křesťanství je současně posvátným místem islámu. Náboženství i světové říše sváděly úporné boje o nadvládu nad Jeruzalémem. Spor o „svaté město“ hraje i dnes výraznou roli v blízkovýchodním konfliktu mezi Israelem a Palestinci. Gil Yaron ve svém „historicko-politickém průvodci“ vede čtenáře k samotným historickým kořenům města a přibližuje jeho historický význam z pohledu tří světových náboženství. Líčí vznik a vývoj blízkovýchodního konfliktu mezi Židy a muslimy od jeho zrodu v 19. století a ukazuje, proč spolu obě strany dodnes tvrdě bojují. Yaronova kniha je určena všem těm, kdo se zajímají o minulost a přítomnost Jeruzaléma, i těm, kdo toto jedinečné místo hodlají navštívit a objevovat jeho krásy. Kniha obsahuje několik tematických vycházek, řadu mapek a bohaté rejstříky. České vydání je navíc doplněno doslovem, věnovaným vztahům českých zemí a Jeruzaléma, z pera překladatelky Ruth J. Weiniger.

 Ukázka (str 192)

Zeď, kterou nechal Herodes postavit za účelem rozšíření chrámového nádvoří, je pro Židy od zboření druhého Chrámu před téměř 2000 lety nejposvátnějším místem na světě. Kdo navštíví monumentální stavbu, spatří sedm řad masivního herodovského kamene; sedmnáct řad je pod zemí.

Malá statistika Zdi nářků

Zbudoval: Herodes (37–34 př. Kr.)

Délka: 57 m

Výška: 40 m

Šířka: 4,7 m

Rozměry největšího kamene:

délka 13,6m, šířka 3,5–4,5m, výška 3,5 m

Hmotnost nejtěžšího kamene: 570 t

Spodní řady jsou zčásti viditelné v tunelu, který je přístupný jen ohlášeným skupinám. Podle starého židovského zvyku má Bůh se zvláštní přízní shlížet na přání, napsaná na lístcích zastrčených do rýh této stavby. Izraelská telefonní společnost zřídila pro Židy z celého světa dokonce službu, umožňující jim posílat přání do Zdi nářků faxem. Spolupracovníci z města lístky s přáními jednou týdně vyjímají z rýh a pohřbívají je do posvěcené země.

Zatímco pro nábožensky založené Židy toto místo představuje střed světa, v mnoha sekulárních Židech vyvolává kult kolem kamenné zdi odpor. Sigmund Freud napsal v dopise Albertu Einsteinovi z roku 1930: „Nenacházím jakékoli sympatie k této špatné zbožnosti, jež dělá z kusu herodovské zdi národní náboženství a uráží kvůli němu city místních rodáků.“

V sekulárním státě Izrael byla i po válce za nezávislost (1948) věnována větší pozornost odříznuté univerzitě na hoře Skopus než tisícileté židovské svatyni. Přesto však vládla velká nevraživost k Jordáncům, když odmítali dodržovat článek 7 dohody o příměří, podle něhož měli mít Židé volný přístup ke svým posvátným místům. Zeď nářků osiřela.

Situace kolem Zdi nářků jedinečným způsobem zrcadlí vztahy mezi náboženstvími a jejich různými směry. V očích muslimů je dnešní nadvláda Židů nad Zdí nářků svatokrádež a představuje ohrožení jejich nároku na Haram. Nepokoji v 30. letech určil muftí trend, jenž přetrvává dodnes a po šestidenní válce se ještě přiostřil. Výroky wakfu jsou stále extrémnější. Současný jeruzalémský muftí tvrdí, že Zeď nářků není herodovská stavba, nýbrž kananejská, a je tak v jeho očích stavbou arabskou. Nemá podle něj se Židy nic společného. V islámském světě se objevují knihy „odhalující“ dějiny Zdi nářků jako součást celosvětového židovského spiknutí. Lze je vidět ve stejných knihkupectvích, která prodávají „Protokoly siónských mudrců“. Protokoly jsou falzifikát carské tajné služby Ochranka, dané do oběhu po zavraždění cara Alexandra II. s cílem diskreditovat skupiny liberálních odpůrců. Pojednávají o mezinárodním židovském spiknutí, usilujícím o světovládu. V Egyptském národním muzeu v Káhiře byly Protokoly vystaveny vedle svitků Tóry jako autentické židovské dokumenty. Mnozí tvrdí, že židovský Chrám prý nikdy neexistoval, král Šalomoun postavil nanejvýš malou modlitebnu, která navíc nebyla na Chrámové hoře, ale vedle Jaffské brány. „Mytologie“ Zdi nářků, která není ničím jiným než opěrnou zdí al-Aksá, si vymysleli pro své politické účely před sto lety sionisté. K tomu přistupují nové výklady Koránu „historiky“, podle nichž Abraham měl společně se synem Ismaelem postavit mešitu al-Aksá 40 let po postavení Ka’by v Mekce.

Během mírových rozhovorů v Camp Davidu roku 2000 překvapil tehdejší palestinský vůdce Jásir Arafat své izraelské protějšky tvrzením, že se židovský chrám nacházel v Nábulusu. Tam se skutečně nacházejí pozůstatky perského chrámu. Arafat neviděl důvod, proč by si měl Izrael dělat na Chrámovou horu nárok. „Pod al-Aksá ani nad ní není nic kromě Alláha,“ měl Arafat podle svého důvěrníka Sá’iba ‘Urajkáta (Erekata) odvětit Billu Clintonovi, který ho vyzýval, aby uznal také židovské pouto k Chrámové hoře. Tyto teorie získávají v průběhu času v arabském světě čím dál víc příznivců. Roku 2006 označil egyptský archeolog Abdal Rahím Rihan Barakat, odpovědný za oblast Dahab, na internetových stránkách Muslimského bratrstva „legendu o židovském chrámu“ za „největší falšování dějin všech dob“. Stále více „učenců“ mluví o „údajném židovském chrámu“, který zde měl stát. Dnes wakf v Jeruzalémě šíří tezi, že Šalomoun žádný chrám nepostavil, ale jen obnovil budovu postavenou Abrahamem. Další tradice tvrdí, že al-Aksá vznikla společně se stvořením nebo že ji postavil Abraham. Šalomoun je nově interpretován jako raný muslim, i on však měl na Haramu postavit jen malou modlitebnu.

Ještě v listopadu 2011 tvrdily palestinské autonomní úřady na svých webových stránkách, že Zeď nářků není pro Židy posvátná. Velmi svévolná byla také teze palestinského docenta Umara Dža’ary z univerzity al-Nadžah, který v dubnu 2012 v jednom náboženském televizním programu udělal z Mojžíše praotce Palestinců. Měl „vyvést z Egypta muslimy pod vedením dětí Izraele“. Mojžíš „tento velký muslim“, byl nahrazen Saulem, který Palestinu dobyl společně s muslimy. „To bylo první osvobození Palestinců pomocí ozbrojeného boje. To je naše logika a naše kultura,“ uzavřel Dža’ara.

Muslimské dějiny chtějí přepsat i židovští extrémisté. Platí pro ně argument, že se Jeruzalém v hebrejské Bibli objevuje 823krát, ale v Koránu ani jednou, a zcela přitom ignorují 1300 let muslimské přítomnosti ve městě. Tento trend vyvolávající obavy, se odrazil v pamfletu, vydaném rabinátem izraelské armády v prosinci 2011. Pojednávalo se v něm o převzetí Haramu a mešity al-Aksá leteckými silami. Stejně jako na palestinské straně tak vyrůstá stále méně Izraelců, kteří by měli povědomí o tom, jaký význam má Jeruzalém pro jejich protějšek.

Spory kolem Zdi nářků jsou čím dál tím víc bojem o nemovitosti. Zeď nářků je jednou z nejvyhledávanějších turistických atrakcí Izraele, kterou v roce 2009 navštívilo přes osm milionů lidí. Mezitím se však zároveň stala symbolem izraelské identity a symbolizuje právo na existenci židovského lidu. Kdyby Chrám nikdy neexistoval, neměli by Židé v Jeruzalémě co pohledávat. Spory o minulost jsou zbraní v boji o budoucnost.

Izraelský lékař a novinář Gil Yaron (* 1973) působí jako blízkovýchodní korespondent německého listu Die Welt a dalších periodik a rozhlasových stanic, pravidelně publikuje v izraelském deníku Haaretz. Je autorem několika publikací věnovaných Izraeli, Palestině a Jeruzalému. Jeho „historicko-politický průvodce“ Jeruzalémem vyšel prvně roku 2009 a v Německu se dočkal už tří aktualizovaných vydání.

 Tisková zpráva, nakladatelství Vyšehrad

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]