2086. Pozdrav z budoucnosti, která (snad) nikdy taková nepřijde
Zítra bude pro mou sestru Velký den, 18. července se stane opravdovou ženou. Pamatuji si na ten svůj, jako by to bylo včera, přitom už uběhlo víc jak šest let. A jsem moc vděčná, že žiju ve své době, kdy je zakázáno provádět obřízku jinde než v nemocnici při úplné anestezii.
Jako chápu, že dříve to mělo možná větší váhu, když si dívka mohla prožít celou iniciaci od začátku do konce, a vnímala okamžiky, kdy je ještě dítětem a krok za krokem se stává ženou, ale nejsem dost silná na to, abych snesla takovou bolest. Myslím si, že dnes je to lepší a že celý související obřad a oslava a to, že přijede celé příbuzenstvo a všichni to můžeme důstojně oslavit, je zřejmou známkou civilizace a uznání důležité chvíle v životě každé ženy. Vždyť taky nejsme žádní barbaři, jsme vyspělá civilizovaná země.
Chtěla jsem pro sestru připravit výjimečný dárek, ale protože jsem nemohla na nic přijít, hledala jsem alespoň na půdě nějakou inspiraci. Doufala jsem, že najdu nějaké staré látky a připravím pro ni krásné nové originální povlaky. Jenže asi při hodinovém probírání různým harampádím jsem na dně jedné bedny nakonec našla něco velmi zvláštního. Byla to krásná dětská knížka.
Hladila jsem její obal a stránky, strašně mě přitahovala. Jak byla neuvěřitelně stará! Někdy ze začátku 21. století. A ti lidé na obrázcích! Jak byli zvláštně oblečení. Až jsem se hrozně lekla, zdali si je mohu vůbec prohlížet. Vždyť ty dívky neměly zahalené vlasy! Nebo tento obrázek: Jedna z nich jede na koni, má přitom odkryté nohy a vlasy jí vlají! Začalo mi strašně rychle bušit srdce: určitě jsem našla něco nepatřičného a teď mě může čekat leda tak výprask a pak nakonec nebudu moci jít ani na sestřin Velký den.
Přikryla jsem dlaněmi svou tvář a dala jsem se do usedavého tichého pláče. Proč jsem jen na tu půdu lezla? Co si teď počnu? Jestli mě tu někdo objeví! A k tomu jsem uslyšela kroky na schodech. Už podle barvy šátku jsem poznala, že je to mamka.
„Co tu děláš?“
„Mami, promiň, prosím, neříkej to nikomu. Chtěla jsem pro Renatu připravit nějaký dárek. Nevěděla jsem, že je tady tahle kniha.“
Matka se leknutím kousla do rtů, kapka krve jí pomalu stékala směrem k bradě. Vyděšeně se rozhlédla na všechny strany, zdali nás nikdo nepozoruje. Ne, nikdo tu nebyl, ale hlasy mohou doléhat o patro níž. Hbitě zavřela dveře a přisedla si ke mně a raději jen šeptala.
„Tu napsala tvoje pra-pra-pra-prababička.“
„Jak to? Takovou…?“ Nevěděla jsem, co na to říct. Hanebnost? Sprostotu? Copak moji předkové mohli vydávat takovou nestoudnost? „A copak je ženě povoleno psát knihy? Není to jen právo mužů? A proč ty holky nejsou zahalené? Copak neví, co je slušné? Mami, já tomu nerozumím.“
A to už mi je čtrnáct roků!
„Nikomu o této knize nesmíš nic říct, přísahej!“ mračila se.
Chvěla jsem se strachy.
„Přísahám.“
„A už sem nikdy nesmíš přijít. Dědíme tuto knížku z generace na generaci jako památku na dávné doby, kdy všechno bylo jinak: tehdy všechny děti chodily do školy, i dívky mohly na vysokou a do práce a nezahalovaly se…“
„Ale to je strašně nebezpečné! Vždyť víš, co by se stalo, kdybych vyšla na ulici bez šátku! A s krátkými rukávy a podívej, koukají jí lýtka! To je tak odporné!“
„Je ti jasné, že pokud o této knížce někomu povíš, tak nás veřejně zbičují a té ostudy se jen tak nezbavíme?“
Přikývla jsem. „A nebylo by bezpečnější tu knihu spálit?“
Chvíli přemýšlela. Bylo to možná pět vteřin, ale nekonečných pět vteřin. Snad natisíckrát jsem očima přebíhala od ní a ke dveřím, aby se náhodou neotevřely.
„Asi máš pravdu.“ Chvěla se. „Nevím, proč ji vlastně schováváme. Je to dost nebezpečné a dnes se máme stejně lépe. Vždyť je to lepší nemuset chodit do práce, akorát by nás tam někdo obtěžoval a máme všechno, naši muži nás chrání a víme, kde je naše místo.“
Pak jsme vzaly stránku po stránce a roztrhaly je na malé kousíčky. Matka přinesla starý velký hrnec, opřený v pravém rohu pod starým srolovaným kobercem. Do něho jsme kousky hodily a u otevřeného okna zapálily. Po půdě se rozvinula příjemná vůně spalujícího se papíru. Mám ráda tuhle vůni. Za velmi krátkou chvilku oheň dohořel. Obě jsme si oddechly. Naše špatná minulost je pryč. Jsme v bezpečí.
Cítila jsem se k matce najednou blíž. Sdílíme něco společného – zničily jsme zlo. Jsme teď něco víc, něco jako opravdové přítelkyně. Brzy se budu vdávat, takže mi bude hodně chybět.
(V noci mě ale stejně probouzela noční můra, že snad pár kousků při trhání zapadlo pod stoličku místo do hrnce a že na půdě zůstaly nějaké stopy. Hned ráno to budu muset ještě jednou zkontrolovat. Jistota je jistota)
17. července 2086, Pardubice
Komentář autorky: Doufám, že se vyplní, že jde o pozdrav z budoucnosti, která (snad) nikdy taková nepřijde. V souvislosti se současným vývojem mám pocit, že svět směřuje jiným směrem, než bych si přála. Nejsem samozřejmě jediná. Stále častěji je slyšet ať vážně či sarkasticky upozornění na potenciální islamizaci světa jakožto symbol něčeho negativního. Problém je, že ať se svět bude vyvíjet, jak chce, nakonec dějiny stejně budou psát vítězové, a ti dobře odůvodní, proč jejich současnost je lepší než minulost. Těžko budete číst v učebnicích dějepisu a vidět v dokumentech, jak se teď máme špatně a měli jsme se lépe a musíme to změnit. Pro mě je to obzvláště citlivé téma, mám přátele různého náboženství a já sama nespadám do žádné z těchto skupin. Jenže jestliže společensky vnímané zlo dělají lidé, kteří se hlásí k nějaké skupině, zahrnující miliony dalších, nesdílející tentýž postoj, velmi snadno se generalizuje. Zlo je tak snadno definované a identifikovatelné. Ale jak se tomu bránit? Jak se bránit generalizaci a jak se bránit zlu? Těžko najdu odpověď. Vím, že chci žít tak, jak žiju. Chci, aby i moje děti a děti mých dětí mohly žít přinejmenším tak jako já. Mohly si obléknout, co chtějí, studovat, co chtějí, a snažit se v životě něco dokázat. Být rovnocennými mezi ostatními, alespoň do té míry, co nám to fyziognomie a mentalita dovolí.
S nepovedeným a pro svět překvapivým pučem v Turecku začínám mít i obavy v tom směru, aby společnost, která se od Atatürka snažila co nejvíce sekularizovat, se nakonec s podporou svých vlastních lidí od nás mentálně příliš nevzdálila, abychom pak budoucí vzájemné neporozumění neprohráli a nebyli nuceni se podřídit tomu, co pro nás nyní není vůbec přirozené.
Je to další díl do skládačky současných problémů spolu s teroristickými útoky a radikalizací lidí, hlásící se k islámu (sic přibírající do svých řad i ty nevyrovnané původně nemuslimské osobnosti, které mají pocit, že tohle je změna, kterou hledali, a „zblbnou“ pro vraždu z jakého si pseudo-vyššího principu)
Berme tedy text jako scifi, ale buďme stále připraveni si být vědomi, jaké hodnoty a jaký život chceme žít a zdali to umíme obhájit, aniž bychom morálně klesli. Na světě je mnoho národů, etnik, náboženství a vzájemně bychom se měli inspirovat, ne snažit změnit, podmanit, zničit. Ať ve jménu civilizace, boha, ropy, čehokoliv.
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
