Jak jsem nepotkala kolibříka

Dětem před krátkou dobou začaly dvouměsíční prázdniny, to většina dospělých musí s dovolenou šetřit. Právě jsem vyčerpala první týden, ale stálo to za to: z Vysokých Tater jsem si vedle úžasných zážitků z malebných horských krás (ta panorámata!) a spáleného obličeje vykreslující tvar slunečních brýlí (pár hodin po dešti bez opalovacího krému!) přivezla ještě jeden neobvyklý zážitek! Uchvácena, že jsem na vlastní oči u jedné retro železniční stanici spatřila pravého kolibříka, jsem v tomto bludu žila až do včerejška. Pak mě internet vyvedl z omylu.

Nikdo mi nevymluví, že právě v létě jsou hory nejmagičtější! Především ta mohutnost a surovost ve srovnání s naší skořápkou (a to i s těmi nadbytečnými kily navíc). A oproti zimě mají hory další výhody: jsou barevné, bzučivé a já se mohu pohybovat v rozhodně daleko pohodlnějším oblečení. Každý to má jinak, mně ale v zimě hory nic neříkají. Připomínají mi černobílý film a k tomu potřebuji jen křeslo, deku a horký kafe.

Letní hory jsou jako droga! A jak jsem hamižná: chci toho vidět co nejvíce. Nemůžu se nabažit, a tak mě stále více něco popohání, abych překonávala své vlastní hraniční možnosti. Turisté kolem jsou nejspíš na tom obdobně. Neznámí lidé mě zdraví různými jazyky a spolu se drápeme po kamenech, širokých propletených kořenech a po miliardách spadlých jehličí a vítězně se fotíme u vodopádů. Studené drobné kapky postříkaly můj sluncem spálený obličej, ale dost bylo kochání, už se škrábu dál. Každý večer pak po sprše padám do postele se slovy: jsem absolutně grogy, zítra už nevstanu. Jenže omyl! Ráno stejně vystřelím z postele natěšená na další překážky. Je toho tolik k vidění! A všechno se nedá stihnout. Dovolená má svůj drastický limit.

Přesouvání po zajímavých místech je v Tatrách rovněž možné pomocí tamních elektrických vláčků. Stačí k tomu mít časovou jízdenku a pak už se auto využije až při samotném odjezdu domů. Moderně vyhlížející vláčky pak zvláštně (ne)zapadají do starých nádraží, kde se zastavil čas kdesi ve dvacátém století. Vypadají, jako by od jejich původní výstavby nedošlo k žádné významnější změně. Pravda, přibyly zde automaty na kávu a na jízdenky. Ale nepřekvapí vás zápach, otravné překlapávání mechanických hodin, ošumtělá dlažba, patníky s nápisy ČSD či zaměstnanci, kteří ručně přehazují výhybku. Jako by vše mělo ladit s retro hotelem Morava a jejich víkendové „ROH“ rekreace s Andělem. Skutečně stačí odstranit pár plakátů a automatů a filmaři by mohli využít úžasných prostor pro remaky či pokračování filmů Tenkrátnavýchodě.

No a pak to zvláštní stvoření! Přiletělo to k modré šalvěji, bez přestávky to kmitavě mávalo křídly a strkalo hlavičku do jednoho květu za druhým. Co to může být? Právě to mávání křídel mi hned asociovalo s kolibříkem. Copak ale mohu narazit na kolibříka ve Vysokých Tatrách? Fotila jsem, filmovala, přemýšlela a už mě ani netrápilo, že mi před pár minutami ujel vlak a já bych zde jinak musela čekat v zapáchající čekárně na další. Tohle bylo něco!

Kolibřík je drobný ptáček, který se vyskytuje pouze v Americe. Byl snad zde v zajetí a uletěl?

Kdepak kolibřík! Dlouhozobka svízelová, zvláštní motýl, který je aktivní ve dne i v noci. Její kmitavá křídla a zavalité tělíčko hned připoutá pozornost. Sic snáší také vajíčka, ale z nich se pochopitelně vylíhnou housenky. Upřímně v mé domovině jsem na takového tvorečka ještě nikdy nenarazila.

Člověk se snadno zmýlí, pokud nemá předchozí zkušenost, někoho zkušeného po ruce nebo strejdu Google. Takže zatímco nyní si po skončení bitvy může každý ťukat na čelo: ale vždyť je to jasné 😀 , vězte, že rozhodně to stálo za podívanou. Škoda, že jsem pořádně neviděla hlavičku, a tudíž, že tvoreček nemá zobáček, ale sosák.

Na videu autora Jana Babuljaka níže je krásně vše vidět do detailů. Úžasný pohyb křídel a dlouhý sosáček. Nádherný skvost, který zmátl nejednoho člověka.

A ještě jedno velmi krásné video, autor: Zdeněk Petržíla

Martina Boučková