Láska i nenávist navazuje vztah k lidem
„Nálada jako před západem slunce. Hra je napsaná. Popsaný stav jako by se teprve naplňoval. Minulost se neprodyšně uzavírá… Duchovní hodnoty už nestojí v popředí. Hrozí, že zcela zaniknou,“ řekl Gerhart Hauptmann v roce 1933 a měl pravdu. Jeho řekněme sociální drama Před západem Slunce již v roce 1932 ukazuje, jak by se mohla doba nebezpečně vykloubit a vymknout z rukou společnosti – což se následně bohužel opravdu stalo. Hauptmann na obyčejné rodinné historii rozvíjí teorie platné pro celou tehdejší německou společnost, a proto je jeho hra tak děsivě pravdivá.
Hra Před západem Slunce je i přes komediální prvky ve své podstatě společenským či sociálním dramatem, vyberte si pojmenování dle libosti. Hauptmann jasně na historii jedné rodiny ukazuje náladu celé společnosti a apeluje na duchovní hodnoty, jež by měly být zachovány. Láska, soudržnost, spolehlivost a vzájemná podpora by měly být základními stavebními kameny nejen v rodině, ale přenášet se i na celou společnost. Pokud je však společnost v morálním rozkladu, tzv. se vymkla z kloubů, jak květnatě popsal William Shakespeare, nemůžeme ani v rodině čekat nic jiného.
Rodina je tak silná, jak silní jsou její jednotliví členové. Pokud toto pravidlo selže, dostáváme se do dramatických situací, stejně jako rada Clausen a jeho mladičká snoubenka. Hra nás zavádí do navenek šťastné, rozvětvené rodinky tajného komerčního rady Clausena (Petr Nárožný). Pan rada slaví narozeniny a na oslavu se schází celá rodina i s polovinou města. Clausenovy děti, starostlivá Betina (Dana Černá), trochu manželem ušlápnutá Otilie (Lada Jelínková), lehce zmatený filolog Wolfgang (Pavel Kikinčuk) a sebevědomý Egmont (Václav Šanda), jsou šťastné, že se tatínek konečně vzpamatoval ze smrti maminky a vypadá to, že se pomalu navrátí do života. Nikdo z nich však naprosto neočekával, že se vzpamatuje natolik, že by mohl ve svých letech začít upřímně toužit po mladičké Inken (Zuzana Stavná), dceři správců Clausenova majetku.
Clausenova rodina je zcela v šoku, když se dozvědí, že starý pán si chce s Inken nejen užívat, ale dokonce ji chce pojmout za manželku. Divíte se jim? Myslíte si snad, že každý má právo na štěstí a spokojenost i na podzimu života? Tak to se rozhodně mýlíte. Letitý muž, jako je Matouš Clausen, přeci nemá právo se zaplétat s tak mladou dívkou. Inken totiž jistě touží jen po jeho majetku a hodlá je všechny připravit o jejich právoplatné dědictví. Není ani v nejmenším možné, aby mladá dívka zahořela pravou láskou ke staršímu muži. Jediným, kdo víceméně zůstává mimo „válečnou“ vřavu a otci nějaké to štěstí třeba i přeje, zůstává mladý Egmont v podání Václava Šandy. Milé děti a jejich drahé polovičky – Wolfgangova panovačná a trochu chtivá Klotylda (Diana Šoltýsová) a Otiliin militantní a bohužel pronacistický Erich (Ondřej Vetchý) – nenapadne nic lepšího, než tatínka vyhlásit nesvéprávným a tím pádem si zajistit jistotu. Jenže, to bychom nesměli být v Německu roku 1932. V tu dobu již nikdo nemohl vůbec žádnou jistotu očekávat.
Kolem Matouše (stejně jako kolem celé Evropy) se stahuje smyčka nesvobody, nenažranosti jeho potomků i měnící se nálada ve společnosti. Jestli zvládne zjistit včas, co se na něj chystá a spolu s Inken dokáží ubránit svou čistou a upřímnou lásku, to už nechám skryto. Jen prozradím, že není všechno tím, čím se jeví na první pohled a neměli byste rozhodně věšet hlavu před úplným koncem.
Mimo skvělých hereckých výkonů, z nichž se neodvažuji nikoho extra vyzdvihovat, protože bych ostatním ublížila, bych vám doporučovala soustředit se při sledování příběhu také na důmyslné změny prostředí za pomoci drobných obměn v krásné scéně Šimona Cabana. Mimo scénických úprav dosahují tvůrci autentičnosti a dynamičnosti světelnými změnami a historickými projekcemi v rámci přestaveb. Rovněž se mi líbí, že divák je udržován v časové informovanosti, stále při sledování víte, v jakém období roku 1932 se právě nacházíte.
Chtělo by se říci, že Před západem Slunce v režii vynikajícího Ladislava Smočka je historickou freskou o jednom přelomovém roku, ale tato hra vůbec žádnou freskou není. Je totiž intimním příběhem o tragédii v jedné rodině jednoho přelomového roku. A právě proto stojí za návštěvu pražského Činoherního klubu. Uvidíte totiž trochu tísnivý, přesto však místy humorný obraz rodiny Clausenovy, příběh, jenž by se mohl odehrát (a jistě se tisíckrát odehrál) v jakékoliv jiné rodině.
PŘED ZÁPADEM SLUNCE, Gerhart Hauptmann
Činoherní klub, www.cinoherniklub.cz
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]