Tak trochu hororový Mikuláš

Snad každé dítě se těší na prosincovou mikulášskou nadílku. Každé se taky trošku bojí, alespoň trošičku, jestli ti čerti ho přece jenom neodnesou. Ale těšení je na prvním místě a převládne. Není nad večer s dobrotami a ta chvilka strachu se dá vydržet. Jenže ne vždycky to může proběhnout v poklidu, jak svědčí příběh Tomáše Tvrdého ze sbírky lekavých, bezmála hororových, povídek Zuby nehty.

VŠECHNO ZLÉ JE K NĚČEMU DOBRÉ

Tma padla brzo a pochmurná odpolední obloha cukrovala ulice jemnými sněhovými vločkami. Jako každý rok jsem koukal z okna na procesí táhnoucí se mezi paneláky. Všiml jsem si, že se někteří tak nějak divně motají, jako by se předtím zapomněli na kolotoči.

Dnes bych měl mít strach. Chodí Mikuláš a naši mě pořád straší, že si mě odnesou čerti, protože jsem prej podle nich nezvladatelný sígr, neučím se a ze školy nosím jen poznámky. Co kdyby si pro mě přišli třeba za to, jak jsem týral kočku staré Bechyňové? Che! Tak krásně pištěla, ta kočka. Sousedka potom taky, když ji našla ve sklepě. Nebo mě čerti snad odvlečou do pekla, protože mlátím o přestávkách šprty? Jasně. Tomu se můžu leda tak smát.

Při představě pekla jsem si vzpomněl na obrázky v jedné hodně staré knize. Museli jsme si při exkurzi v městské knihovně najít knihu, kterou si chceme přečíst. Vybral jsem si. Byly v ní rytiny ze středověku. Lidi v kotlích zažívající pekelná muka. Čerti do nich bodali vidlemi, aby jim neutekli z hrnce. Vypadalo to dost šíleně. Jako že si je chtějí dát k jídlu nebo tak něco. Tomu se musím smát taky.

Je to vůbec ještě kanibalismus, když čerti nejsou lidi?

Nebo čerti jsou lidi?

Byli lidi?

Zamotal jsem se do toho, až jsem začal uvažovat, jestli to bolí, když člověka vaří a pak jedí. Přišlo mi to divné. Proč by někdo něco takového dělal? Vždyť je to nechutné. A v té chvíli, když jsem si uvědomil, o čem vlastně přemýšlím, jeden z čertů, v chlupatém kožichu s řetězem v ruce a celý zamazaný od uhlí, se otočil a přes celou ulici se mi zadíval přímo do očí, jako kdyby zaslechl moje myšlenky přes mrazivý prosincový vzduch a dvě skleněné výplně okna pokoje, v němž jsem právě stál. Trvalo to sotva vteřinu, nedokázal jsem se schovat mimo jeho pohled. Jako bych byl motýl a on mě coby sběratel připíchl špendlíkem ke kousku polystyrenu, aby si mě mohl vystavit. Celé se to ještě zhoršilo, když na mě ukázal rukou a poklepal na Mikulášovo rameno. Ten se taky otočil, zamračil se hustým prošedivělým obočím a společně s andělem a dalšími dvěma čerty vyrazili k našemu vchodu.

Bylo mi na omdlení, třásla se mi kolena, i když jsem věděl, že čerti neexistují.

Nebo existují?

Dál se seběhlo všechno děsně rychle. Za dveřmi jsem uslyšel dupot, řinčení řetězů a čertovský řev.  Přinesl jsem si z kuchyně židli, postavil ji tiše ke dveřím a oko jsem přitiskl ke kukátku. Zježily se mi vlasy. Na chodbě před našimi dveřmi stáli Mikuláš, anděl a tři čerti.

Už na první pohled bylo zcela jasné, že to nejsou obyčejní lidé v přestrojení.

Oči anděla byly tak zářivě modré, až se zdálo, že má v hlavě místo nich našroubované dvě malé žárovky. Nedokázal jsem určit, zda v potemnělých očních důlcích doopravdy jeho oči nesvítí. Ze zad mu trčela značně vypelichaná křídla ze zaprášeného peří. Kůži měl hladkou, bílou a prosvítaly v ní mapy tenkých modrých žilek.

Mikuláš vypadal ještě hůř. Jeho šedivé, pod nosem zažloutlé vousy (nejspíš od cigaret, i můj děda to takhle má) byly zaručeně pravé. Měl taky hrozivě zažloutlé, skoro až hnědé zuby, špičaté a polámané. Stál tam celý vrásčitý a i přes svou shrbenou postavu byl mezi ostatními pořád nejvyšší. Jeho ruce připomínaly díky kostnatým dlouhým prstům a špičatým nehtům spíš orlí spáry.

A divně chrčel.

Ze všeho nejhorší byli ale čerti. Celí chlupatí, téměř bez krků, s hlavami zaraženými hluboko mezi široká ramena. Přímo ze spánků jim trčely mohutné beraní rohy. Do očí jim, na rozdíl od anděla, vidět nebylo ani trochu. Což mě děsilo možná ještě víc.

Něco bylo špatně.

Smrděli jako vypálené sirky.

Cítil jsem to zřetelně i přes zavřené dveře.

Mikuláš se naklonil a zlatou berlou zaklepal na dveře. Vydalo to takový podivně zvonivý kovový zvuk. Naši až do teď sledovali v obýváku televizi. Oba však v okamžiku stáli vedle mě jako omámení, jakmile zaslechly onen nepřirozený zvuk Mikulášovy berly.

„Nesmíte jim otevřít! Slyšíte? To není, jak to vypadá! Podívejte se sami!“

„No jo. Už si jdou pro tebe,“ konstatoval táta suše a uvolnil kukátko mámě.

Ta jenom nakoukla a okamžitě otevřela, jako by k nám šla nějaká očekávaná návštěva.

„Jen pojďte. Vezměte si ho. My už si s ním stejně nevíme rady,“ prohlásila rezignovaně, jako by bylo už vše předem domluvené.

Než jsem stihl zaprotestovat, už jsem byl ve špinavém pytli a čerti si mě odnášeli po schodech dolů. Každou chvíli do mě kopali a mlátili mě řetězy. Bolelo to tak děsně, že jsem se nezmohl na nic jiného než vzlykot. Vyrazili mi zub a pohmoždili žebra. Po celém těle budu mít určitě modřiny.

Podle náhlého chladu jsem poznal, že už jsme venku z domu. Po pár krocích mě hodili do kufru auta, které zevnitř čpělo vyhaslým ohňostrojem. Pode mnou se válelo vysypané uhlí. Určitě by děsně tlačilo, kdybych nebyl tak zmlácený a vyděšený; takhle jsem ho ani nevnímal. Zřetelně jsem slyšel zaklapnutí zámku kufru, auto se několikrát zhouplo, zabouchly se plechové dveře a ozvalo se hekání startujícího motoru. Chvilku ho nechali běžet, jak to dělává v zimě i táta, a pak se auto rozjelo…

Došlo mi, že mě naši chtějí potrestat a najali si tyhle chlápky, aby mě vyděsili a dali mi lekci. To je jasné. I když to s tím výpraskem hodně přehnali, postupně mě opouštěl strach. Mohli by to být rodiče těch šprtů, kterým dávám pravidelně nakládačku. Objedou se mnou město a za dvacet minut mě vysadí zpátky doma, abych dostal za vyučenou.

Jenomže cesta trvala nějak dlouho. Asi po půl hodině mi začalo vrtat hlavou, zda naši věděli, komu mě svěřují. Kde k nim vůbec přišli? Takhle dokonalé rekvizity a líčení muselo být hodně drahé. Že by si najali někoho od divadla? Nebo to zařídila stará Bechyňová za tu utýranou kočku? Blbost. Vždyť neměla ani šajn, kde se ta její zatracená chlupatá koule furt potuluje, natož aby věděla, kdo je zodpovědný za to, jak dopadla. Tihle chlapi jsou prostě únosci. Budou chtít výkupné. Nebo mě zabijou a moje orgány rozprodají na černém trhu! Najednou už jsem zase tak klidný nebyl.

Jeli jsme strašně dlouho, než jsem přes veškerou bolest a nepohodlí usnul a tím ztratil pojem o čase. Mohli jsme jet několik hodin, ale klidně i několik dní. Netuším.

Auto zastavilo, řidič zhasnul motor, posádka vystoupila. Jeden z nich otevřel kufr a přehodil si mě přes rameno. Ušel pár kroků, zafuněl a mrštil mnou o zem – něco mi prasklo v koleni. Dál mě vláčel za sebou po kamenitém povrchu. Po pár desítkách metrů jsem uslyšel železné zaskřípění a spuštění výtahu. Klesali jsme dolů. Cítil jsem, jak je kolem víc a víc teplo, až jsem si uvědomil, že je mi vedro k zalknutí. Konečně výtah přestal klesat. Jeden z nich si mě znovu přehodil přes rameno. Horkem a strachem jsem se potil po celém těle. Ten, co mě nesl, mnou zase mrštil bez varování na kamennou podlahu a konečně rozvázal pytel. Byl to jeden z čertů.

Nejdřív ze všeho jsem si všiml, že jsme v jeskyni osvětlené ohněm. Sestava stejná jako prvně. Nikdo nechyběl a nikdo nepřebýval. Shrbený Mikuláš odkrajoval zrezivělým nožem z bochníku chleba neforemně tlusté krajíce. Anděl pro změnu loupal cibuli – neuronil při tom ani slzu. Dva čerti přikládali pod velký kotel a třetí, ten co rozvázal pytel, začal v kotli něco míchat železným trojzubcem. Všichni mě po očku pozorovali, snad abych neutekl, i když vlastně nebylo kam. V protější stěně jeskyně byl probourán temný tunel, ze kterého sálalo to nepříjemné horko a puch síry. Poslední viditelná věc stojící před temnotou tunelu byla dopravní směrová tabule matně osvětlená plameny ohniště. Nápis na tabuli hlásající PANDEMONIUM 666 km byl v oranžovém mihotavém šeru sotva čitelný. A poblíž kotle jen zamřížovaný hornický výtah.

Nebylo úniku.

Věděli to stejně dobře jako já.

Šklebili se a začali se hladově olizovat dlouhými špičatými jazyky.

Tohle bylo moc i na mě.

Chtělo se mi brečet, ale místo toho jsem polkl první náznaky kňourání a roztřeseným hlasem jsem se zeptal: „Co se mnou chcete dělat? Snad mě nechcete…?“

„Ale no tak. Ty přece na čerty nevěříš, kluku,“ rozchechtal se jeden z pekelníků.

Byl to ten, co mě rozvázal. Trojzubcem vylovil z kotle kus vařeného masa s kostí. Byla to ohlodaná lidská noha.

„Ne! Já nechci! Maminko! Maminečko moje! Prosím! Zachraňte mě někdo!“ pálilo mě ve vyschlém hrdle, jak silně jsem křičel.

„Křič si, jak chceš, smrade. Tady tě nikdo neuslyší,“ odvětil zlomyslně anděl nádherně čistým hlasem a loupal dál cibuli.

„Jediný den v roce, kdy si můžem dopřát čerstvé dětské masíčko, chlapi!“ zahlaholil čert s trojzubcem, který se ke mně pomalu blížil připravený k útoku.

„Prosím, nechte mě! Už budu hodný! Slibuju! Nic jsem neudělal!“ žadonil jsem.

„Nelži! Doneslo se nám, že rád týráš zvířata a lidi,“ zazněl rozzlobený hlas anděla.

„Doufám jen, že budeš taky tak krásně pištět,“ zachrčel Mikuláš zlomyslně.

 

Povídka z knihy Zuby nehty (JaS, 2013)
Ilustrace Tomáš Tvrdý
www.jasknihy.cz

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]