Autobiografická hra Eugena O’Neilla Cesta dlouhým dnem do noci v Klicperově divadle
„Chtělo se mi do mlhy. Na půl cesty od ulice sem k domu ještě není dům vidět. A vůbec v celé ulici žádný jiný dům. Viděl jsem jen na dvě tři stopy před sebe. Nepotkal jsem živou duši. Všechno vypadalo i znělo neskutečně. Nic nebylo to, co to je. To jsem potřeboval – být sám se sebou v jiném světě, kde pravda není pravda a život se může skrýt sám před sebou.“
Třetí premiérou Klicperova divadla v sezoně 2013/2014 se 12. prosince ve Studiu Beseda stane slavná autobiografická hra Eugena O´Neilla CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI v režii Davida Šiktance.
„Nejdražší, dávám Ti originál této hry o staré bolesti, napsaný slzami a krví. Ke dni, kdy má být oslaveno naše štěstí, to vypadá jako dar nevhodně smutný. Ale ty mi porozumíš. Míním to jako hold tvé lásce a něžnosti, která mi dala víru v lásku a tím mi umožnila, abych se postavil svým mrtvým tváří v tvář a napsal tuto hru – abych ji napsal s hlubokým soucitem, porozuměním a odpuštěním všem čtyřem pronásledovaným Tyronům. Těchto dvanáct let, má milovaná, bylo a je cestou k světlu – k lásce. Víš, jak jsem Ti vděčný. A jak tě miluji! GeNe“
Takto věnoval dramatik Eugene O´Neill své ženě rukopis hry Cesta dlouhým dnem do noci. Drama začal psát v roce 1940 ve svém sídle Tao House u San Francisca a pracoval na něm déle než rok. Hra ho tížila a „strašila“, ale přesto psal jako o život, neboť se bál, „že by o jeho rodině mohl napsat někdo jiný a vzniklo by něco vulgárního a melodramatického“. O´Neill dal poté pokyn nakladatelství Randome House, že hra smí být otištěna až pětadvacet let po jeho smrti a že se nikdy nesmí hrát na jevišti. O´Neillova žena Carlotta, která se stala vykonavatelkou poslední vůle, se však rozhodla, že ji nechá publikovat již dva roky po autorově smrti. Když původní nakladatelství Randome House text odmítlo s tím, že ctí O´Neillovu žádost, Carlotta hru předala Yale University Press. Ti ji vydali v únoru roku 1956 a okamžitě se stala bestsellerem. Ještě tentýž měsíc ji s velkým úspěchem hrálo ve Švédsku stockholmské Královské činoherní divadlo. Carlotta poté dala souhlas, aby se Cesta dlouhým dnem do noci uvedla i v Americe, kde se hrála na Broadwayi poprvé v sezoně 1956-57 a O´Neill za ni posmrtně získal svou čtvrtou Pulitzerovu cenu. Od té doby se hrála mnohokrát nejen na světových, ale také českých jevištích.
V jaké podobě tedy uvidíte tuto hru, jednu z nejlepších ve světové dramatice, ve Studiu Beseda? Jamese Tyrona, tvrdého otce rodiny, úspěšného herce, který už dávno zaprodal svůj talent, hraje Jiří Zapletal. Jeho manželku Mary, která bojuje se závislostí na morfiu, ztvární Zora Valchařová-Poulová. Jako jejich staršího syna Jamieho uvidíte Jakuba Tvrdíka, v roli mladšího syna Edmunda u nás bude hostovat člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni Marek Adamczyk. Jako služebnou Cathleen uvidíme Natálii Holíkovou. Inscenaci tohoto rodinného dramatu připravuje režisér David Šiktanc, který si přizval scénografa Pavla Kodedu a kostýmní výtvarnici Terezu Beranovou.
Režiséra DAVIDA ŠIKTANCE (1987) už hradecké publikum zná coby režiséra inscenace Tulák po hvězdách. Vnuk básníka Karla Šiktance a syn režisérky Jaroslavy Šiktancové na sebe výrazně upozornil již během studia DAMU svými režiemi Fernando Krapp mi napsal dopis (T. Dorst) a Play Strindberg (F. Dürrenmatt). Absolvoval inscenací hry Bertolta Brechta V houštinách měst. Kromě Klicperova divadla režíroval v Malém vinohradském divadle, ve Švandově divadle, v Divadle Disk a v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde od letošní sezony působí jako kmenový režisér. Za inscenaci hry Ewalda Palmetshofera hamlet je mrtev. bez tíže., kterou nastudoval v roce 2011 v ústeckém Činoherním studiu, obdržel cenu Marka Ravenhilla pro nejlepší českou inscenaci současného textu.
Co vás přimělo vydat se na Cestu dlouhým dnem do noci?
Zdá se asi zarážející, že si režisér, který věkově sotva dorostl nejmladšího z rodiny Tyronů, tuto hru vybere, ale právě s Edmundem (tedy tím nejmladším) toto rozhodnutí souvisí. Stejně jako on jsem v situaci, kdy se přede mnou otevírá mnoho rodinných historií, o nichž se dřív přede mnou nemluvilo a s ohledem na které se trhá původní představa rodiny jako idylického prostoru dětství. A nemusí se jednat o nijak závažnou trhlinu, přesto je však člověk konfrontován s otázkou, kým vůbec je uvnitř své rodiny a kým jsou pro něho jeho příbuzní, protože je nedokáže vidět jednoznačně jako dřív. Edmund se tomuto pohledu intenzivně brání – utíká od rodiny, aby ji v pravém světle nezahlédl, píše stylizované verše, které mu slouží co clona zakrývající skutečnost. Toto zaclánění si je vlastní všem postavám a svým způsobem vlastní i mně.
Proč a jak jste hru upravili?
Tato hra úpravu vyžaduje už jen kvůli svému rozsahu. Museli jsme být pragmatičtí: mizelo tedy vše, co jsme nezbytně nepotřebovali. Osobně jsem ale nepovažoval za nutné výrazněji sahat do jazyka překladu Zdeňka Urbánka, který dnes zní poněkud archaicky, protože řeč (a to, co se v ní z postav odráží) je zde klíčová a civilnost, k níž mnohé úpravy inklinují, by ji otupovala.
Jakým způsobem hru inscenujete? V jakém žánru? Která témata jsou pro vás důležitá? Co vás na O´Neillově hře zajímá především?
Už v názvu hry je obsažen lineární pohyb – cesta vede dlouhým dnem do noci – a lineárně se vyvíjí i dialog, který se postupně rozpadá: zatímco v úvodu hry nejsou postavy schopné (z ohledu na ostatní) mluvit otevřeně, ke konci – už více než s ostatními – mluví především k sobě a jsou schopné otevřeně nejen mluvit, ale také hodnotit samy sebe. Vždyť ona cesta dlouhým dnem do noci je zároveň cestou z povrchu do nitra a tomu by měla odpovídat i naše inscenace, především stylově: z realistického dramatu by měla mířit k expresivnímu výkřiku.
„Cesta dlouhým dnem do noci je jedna z nejkrásnějších a nejlepších her světové dramatiky. O´Neill se v ní vypsal ze své nejhlubší bolesti a odkryl tajemství své rodiny s obrovskou drásavostí a autentičností. I proto ji povolil zveřejnit a hrát až po své smrti. Už samotná četba této hry bolí, fascinuje a zasahuje, člověk má obrovské porozumění se všemi členy této rozkládající se rodiny Tyronů, kde „nebrat v úvahu polehčující okolnosti znamená zešílet“. Na morfiu závislá matka, tvrdý otec, bývalý velký herec, a dva synové – chlapácký Jamie i snílek Edmund, nemocný tuberkulózou – tyto kontury vypadají až přehnaně dramaticky, ale přesto téměř všechny repliky i situace hry jsou divákovi důvěrně známé z malých rodinných „peklíček“. Drobné lži, velká obvinění, špatné prostředky dobrých cílů…. právem se toto drama označuje jako „psychoanalytická hra“. Po Sestupu Orfeově uvádíme letos již druhou velkou americkou klasiku a věřím, že divákům připravíme ve Studiu Beseda velký zážitek ze silného textu a skvělých hereckých výkonů.“
EUGENE O´NEILL
CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI
Režie: David Šiktanc
Dramaturgie: Jana Slouková
Překlad: Zdeněk Urbánek
Úprava: David Šiktanc, Jana Slouková
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Tereza Beranová
Hrají:
James Tyrone Jiří Zapletal
Mary Tyronová Zora Valchařová-Poulová
Jamie Tyrone Jakub Tvrdík
Edmund Tyrone Marek Adamczyk
Cathleen Natálie Holíková
Premiéry 12. a 13. prosince 2013 v 19 hodin ve Studiu Beseda Klicperova divadla
TZ, foto: Tomáš Zeman, Kryštof Kalina
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
