Přízrak Alexandra Wolfa: tíživé vzpomínky na vraždu, která neskončila smrtí?
Ze všech mých vzpomínek, z celé té nekonečné spousty pocitů mého života byla nejtíživější vzpomínka na jedinou vraždu, jíž jsem se kdy dopustil. Od okamžiku, kdy k ní došlo, si nevzpomínám na jediný den, kdy by mě nepronásledovala lítost. Žádný trest mi nehrozil, protože se to odehrálo za velice výlučných okolností a bylo zároveň zcela jasné, že jinak jsem se zachovat nemohl. Navíc o tom všem vyjma mě nikdo nevěděl. Byla to jedna z nesčetných epizod občanské války a na obecném pozadí tehdejších událostí se to dalo chápat jako bezvýznamná drobnost, tím spíš, že v průběhu těch několika minut a vteřin, jež události předcházely, její vyústění zajímalo jen dva jedince – mě a pak ještě jednoho člověka, jehož jsem ani neznal. Poté jsem zůstal sám. Nikdo jiný u toho nebyl.
Co bylo předtím, bych přesně popsat nedokázal, protože vše mělo nejasné a mlhavé obrysy, typické pro téměř každý boj v každé válce, jehož účastníci si ze všeho nejméně umějí představit, co se kolem odehrává ve skutečnosti. Bylo to v létě na jihu Ruska; vojska se už čtvrtý den nepřetržitě a chaoticky přesouvala, což doprovázely občasné boje a palba. Zcela jsem ztratil představu o čase a vlastně bych ani nemohl spolehlivě říct, kde přesně jsem se tehdy nalézal. (str. 7- 8)
Seděl na bílém koni a vystřelil. Asi dva a dvacetiletý mladík padl k zemi. Nikdy na to nemohl zapomenout. O to více se mu celá událost znovu vybavila z paměti po té, co se mu dostala do ruky kniha povídek Alexandera Wolfa. V jedné z nich našel přesnou reprodukci toho, co se tehdy událo. Jako by ten 
příběh psal člověk, kterého zastřelil. Je to vůbec možné? Našel si nakladatele a začal pátrat po spisovateli. Byla to však zpočátku neúspěšná cesta. Nicméně později se setkal s člověkem, který vyprávěl o Wolfovi. O muži, kterému mu zachránil život a jenž odešel z jeho domu s jeho družkou.
Postupně s každou novou známostí či snad náhodou narážel vždy na cosi tragického, jehož nebyl příčinou, ale stále hledal důvody těch katastrof. Jednoho dne se přízrak proměnil v živého muže. Potkal Alexandra Wolfa a svěřil se mu, že za ten výstřel už hodně trpěl. Ale jejich osudy ještě nedoběhly svého konce. Znovu střetnou a opět tragicky.
Gaito Gazdanov (1903 – 1971) byl ruský emigrant v Paříži, příslušník meziválečné „ztracené generace“, jehož romány si až dnes získávají zasloužené místo ve světové literatuře. Narodil se v Petrohradu a vyrůstal na Sibiři a Ukrajině. V roce 1920 uprchl do Paříže, kde pracoval jako přístavní dělník, myč lokomotiv či soustružník v továrně Citroën a v obdobích, kdy žádné zaměstnání nesehnal, spal i na lavičkách v parcích a metru. Pracoval také jako taxikář a navštěvoval přednášky na Sorbonně. Jeho románový debut Večer u Kláry (1929) sklidil nadšené kritiky a Gazdanov byl vedle Vladimira Nabokova rázem uznáván za nejtalentovanějšího autora ruské Paříže.
Gaito Gazdanov, Přízrak Alexandra Wolfa. Nakladatelství Plus. 2013.
KJARA
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
