Potvůrka podivná, Ronja, dcera loupežníka může potěšit další generaci dětí!
„A tak Ronja šla. Brzy poznala, jak byla hloupá, když si myslela, že kamenná síň je celý svět. Ani ohromný Mattisův hrad nebyl celý svět. Ani ohromná Mattisova hora nebyla celý svět. Svět byl mnohem větší. Svět byl takový, až člověk ztrácel dech. Samozřejmě slyšela, jak si Mattis s Lovisou povídají o životě kolem hradu. Třeba o řece si povídali. Ale teprve když viděla, jak se prudce valí pod Mattisovou horou, pochopila, co to řeka je. I o lese mluvili. Ale teprve když viděla, jak je tmavý a jak šumí stromy, pochopila, co je les, a tiše se zasmála, jenom tak, z radosti, že řeky a lesy prostě jsou. Jak by to nebylo k smíchu! Nechtěla věřit, že jsou tak velké stromy a že je tolik vody!
Šla stezkou přímo do divokého lesa, až přišla k tůňce. Dál už nesmí, řekl jí Mattis. Tůňka se černala mezi tmavými smrky, bíle svítily jen pohupující se lekníny na hladině. Ronja nevěděla, že to jsou lekníny, ale dlouho se na ně dívala a smála se, prostě proto, že jsou.“
Pamatujete si na půvabnou dětskou pohádku: Ronja, dcera loupežníka z roku 1984? Tehdy jsem byla dítko školou povinné ve věku své dcery. A pohádka mě naprosto okouzlila! Žádná krásná načesaná princeznička, čisťounká, žijící v lesku a třpytu, v bohatství a přepychu. Žádný hloupý Honza, který by o takovou fiflenu bojoval! Ale obyčejné děvče z lesa, rozcuchané, ušmudlané, pravá loupežnická dcera. Rostla přirozeně, poznávala přírodu a zamilovala se do kamaráda Birka z nepřátelského rodu. Oba klany žily na hradě, které byl za bouřlivé noci rozpůlen ve dví. V jednom bydlela Ronja se svým otcem a vůdcem Mattisem a jeho tlupou, a v druhé Birk s loupežnickým vůdcem a Mattisovým nepřítelem, Borkem.
Navzdory tomu, že se loupežnické tlupy nesnášely, děti si rozuměly jako nejlepší přátelé. A rozhodly se spolu utéct. Ronjův otec trpěl a vzdal se své vzpurné dcery. Avšak po zimě, jež děti strávily v jeskyni, se za ni vydal a prosil ji o odpuštění. Dcera se vrátila domů a rody se usmířily. A mohly se pustit do boje proto společnému nepříteli.
Našli jsme na YouTube:
„Staří lidé by neměli na utkání divé zvěře sedět, aby jim nenamrznul zadek, „ prohlásila Lovisa přísně, když se druhý den ukázalo, že plešek má zimnici a bolesti v celém těle a že nechce vstávat. Ačkoliv ho pak zimnice přešla, stejně odmítal opustit lože.
„Můžu zrovna tak dobře ležet a civět jako sedět a civět,“ řekl.
Mattis za ním chodil do komory každý den, aby ho zpravil, jak se ten nový loupežnický život vybarvuje. Mattis sám byl spokojen. Říkal, že si Borka vede dobře a že se nechvástá. Rozhodný chlap to byl už dřív a teď společně měli jeden dobrý úlovek za druhým. Vojáky napálili jedna radost a brzy bude celý les bez té vojenské sebranky úplně, tvrdil Mattis s naprostou jistotou.
„Jojo, neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil,“ bručel Plešek, ale Mattis ho neposlouchal. Také neměl moc času u něho sedět.
„Ty hubená rachotino,“ řekl láskyplně, a než odešel, Pleška pohladil. „Zkus nabrat trochu masa na nohy, ať se na ně můžeš postavit!“
Nechte se znovu okouzlit nádhernou pohádkou Astrid Lindgrenové, Ronja, dcera loupežníka, která vyšla nyní v nakladatelství Albatros s ilustracemi Barbory Kyškové. Ronja neztratila na půvabu: takže se vůbec nebudu divit, když si knížku přečtou i rodiče a pak celá rodina společně shlédne výborně vyvedený film na DVD, k němuž scénář také napsala Astrid Lindgrenová.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]