Ukázka z knihy Varování. 7 neuvěřitelných příběhů Ilony Fryčové

Maminka odpoledne čekala v autě u školy. Vzala dceru do kanceláře, kterou měla přímo přes ulici naproti jejich nového domova. Řídila jako jednatelka jakési call centrum. V několika místnostech seděly paní i studenti a nabízeli po telefonu kde co. Třeba výhodnější tarify na volání, nové mobily, inzerci na internetu i zboží do kanceláří. Denisina maminka pracovala v samostatné místnosti. Stály zde dva psací stoly se dvěma židlemi, takže si tady Denisa mohla pohodlně napsat úkoly.

„Mamko, já bych šla domů koukat na dývko,“ zažadonila, když dopočítala poslední cvičení z matematiky.

„Já tam teď s tebou vyběhnout nemůžu a samotnou bych tě nerada pouštěla,“ namítla maminka.

Denisa neprotestovala. Věděla, že neuplynul ani měsíc od doby, kdy se v Praze ztratila stejně stará holka jako je ona, nikdo doteď nevěděl, kde je a co se s ní doopravdy stalo.

„Zrovna se chystám na poštu,“ oznámila maminčina sekretářka Iva, která právě vešla do dveří. „Odvedu Denisku domů, jestli chceš.“

Denisa se zahleděla prosebně na mamku, ta po chvilce zaváhání kývla na souhlas.

„Tak jsi doma, slečno,“ konstatovala Iva, když Denisa zastrčila klíč do zámku.

Denisy se najednou zmocnil nepříjemný pocit. Obestoupil ji strach.

„Nechcete se podívat, jaký to u nás máme?“ zeptala se.

„No, víš, já musím ještě… Tak dobře jenom nakouknu a hned poběžím,“ souhlasila maminčina sekretářka.

Denise se ulevilo. Rázem se její stav úzkosti rozplynul. Odemkla a vstoupila do předsíně. Nato hned otevřela dokořán protější dveře.

„Tady je můj pokoj,“ pochlubila se.

„Teda, já tady bydlet, tak mě těžko někdo dostane ven.“

Denisa pokrčila rameny: „Nevím, jestli se tady někdy budu cejtit jako doma.“

„Vždyť jste se nastěhovali teprve včera,“ utěšovala ji Iva.

Denisa pokračovala v provázení novým bytem: „Tady je taťkova pracovna a támhle mají s mamkou ložnici.“

Tu radši neukázala, bylo jí jasné, že maminka nestihla ráno ustlat.

„Jé a ta kuchyň s obejvákem! To je úžasný! Jako taneční sál,“ nešetřila obdivem Iva. „Ale já už fakt musím běžet. Kdy ti přijde taťka?“

„Asi až večer…“

„Tak to budeš mít mamku asi doma dřív.“

Iva se rychle rozloučila a Denisa za ní pečlivě zamkla. Vrátila se k sobě do pokoje a otevřela šuplík, kam si uložila všechna svá DVD. Chvilku se v nich přehrabovala, až si vybrala Dobu ledovou 3. Chvíli přemýšlela, jestli si má film pustit ve svém pokoji, kde se může uvelebit na měkoučkém gaučíku, nebo se posadit do koženého křesla v obýváku a koukat na něj na velké obrazovce. Rozhodla se pro druhou možnost.

Vsunula do přístroje disk, zmáčkla play a otočila se k sedačce. Vtom se před jejíma očima zjevila babizna, která si sedala do křesla. Opřela si o boční opěrku hůl a zírala přímo na ni. Hleděly na ni nepřítomné, neživé oči, které jako by patřily soše z vosku. Denisa navštívila muzeum voskových figurín o prázdninách, ale nepamatovala si, že by tam některá měla tak ošklivý výraz v obličeji.

Najednou se vzpamatovala a zaječela: „Pomóóóc!“

Stařena se rozplynula a Denisa utekla do svého pokoje. Zamkla dveře, lehla si do postele a přikryla si hlavu peřinou. K uším jí slabě doléhala hudba, zvuky z Doby ledové a anglická slova. Zapomněla navolit češtinu.

„Co to bylo? Nebo spíš kdo to byl?“ přemítala polohlasně pod přikrývkou a přitom se třásla. „Duch, nebo stařena z masa a kostí. Vypadala tak živě, až na ty oči… Jestli ale byla opravdická, tak jak se dostala do bytu, když je zamčenej? Taková bába s holí nepoleze oknem, navíc žádný nebylo otevřený. A jestli je to duch, tak co když sem přijde a stáhne ze mě peřinu?“

Denise se hrůzou málem zastavilo srdce. Čekání na maminku jí připadalo nekonečné. Konečně uslyšela rachotit klíč v zámku u domovních dveří. Přesto stále neměla odvahu odemknout svůj pokoj.

Maminka vstoupila nejdřív do obýváku. Film dávno dohrál. Dcerku nenašla. Pak zalomcovala klikou od pokoje.

„Deniso! Proč se zamykáš?“

„Mami, já jsem měla hroznej strach,“ pípla dívka, když otočila klíčem, a ještě celá rozrušená se posadila na postel.

„Z čeho jsi měla strach?“ zajímala se maminka.

Denisa jí vylíčila, co se stalo.

„Denisko, to byl jen přelud. Jak jsi včera přemýšlela o tom, kdo tady kdysi bydlel, víš? Lidský mozek pracuje často prazvláštně. Zapracovala tvá fantazie! Je toho teď na tebe hodně. Stěhování, kamarádky tady nemáš, já vím… Asi máš pravdu, chtělo by to nějaké zvířátko. Ale jaké? Kočky nemám ráda, to přece víš. Navíc drápou kůži. A my máme koženou sedačku…,“ maminka se zamyslela. „Kdyby to byl pejsek, třeba z útulku, hlavně ne štěně, které všechno rozkouše, tak bych ho mohla brát s sebou do práce. V útulcích se občas objevují i čistokrevní psi,“ řekla po chvíli odmlčení.

„Mamí! Ty jsi skvělá!“ objala Denisa maminku a snažila se na svůj odpolední přelud zapomenout.

Ilona Fryčová

Varování. 7 neuvěřitelných příběhů

Ukázka z povídky Babizna

Ilustrace Tomáš Kříkava

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]