Rybí krev Jiřího Hájíčka

Vykořenění, rodinná soudržnost, odpuštění, láska, hledání vlastního místa, do kterého se člověk může vrátit a vrací se rád. O tom je příběh Hanky, která měla své plány, nalinkovaný život, která viděla své místo jen a jen v jihočeské vísce, kde se narodila. Chtěla se tu vdát, učit v malotřídce, žít v chalupě, která tu stála roky, voněla po předcích. Jenže část obce pod kótou 370,5 měla být zatopena. Výstavba elektrárny si to žádala. Všichni za touto kótou se měli odstěhovat – i Hančina rodina. Vydržela dlouho, bojovala, tvrdošíjně se držela své „rodné hroudy“, ale boj s úřady prohrála. Rozbilo se všechno, na čem si vystavěla svůj život. Osud jihočeské vísky naboural vztahy, které jsou základem spokojenosti každého z nás. Nakonec se musela vzdát, zmizela, nejdřív jen z opuštěné vesnice, pak z republiky. Na dlouhých patnáct let. Teď se vrací a hledá cestu k těm, které dávno opustila. Je načase navázat zpřetrhané nitky… s tátou, bráchou i kamarádkami z dětství.

Hanka se vrací na místo činu, netuší, co ji čeká, neví, zda se napraví vše, co možná pokazila nerozvážností mládí. Jak ji přijme táta, se kterým to bylo vždycky složité. Najde bratra? Přijme ji? Co vlastně dělá? Roky o sobě nevěděli. A co holky – nejlepší kamarádky – Anna a Olina. O Annu se tolik nebojí, ale Olina? Vždyť jí kdysi přebrala kluka, nemluvily spolu už tehdy, napraví se to teď? Kam se asi poděl Petr? Ten, kvůli kterému se s Olinou rozkmotřily, to pro něj skončilo jedno velké přátelství. Na začátku je plno otázek, co bude na konci návratu do Čech?

Jiří Hájíček rozehrál příběh jihočeské vísky osmdesátých let. Provází nás jím Hana, dívka, která kdysi jenom chtěla zůstat tam, kde se narodila její maminka, kde byly kořeny jejího táty, kde vyrůstala… Uplynulo dlouhých patnáct let. Tehdy odjela z vlasti jen na čas. Chtěla se srovnat sama se sebou. Nějak se to protáhlo. Poznala celý svět, ale vždy, když se jí někde začalo líbit, zamířila rychle pryč, jinam, dál. Jakoby nechtěla zakotvit. Proč taky, její zkušenost jí velela zmizet. Kdyby se příliš přimkla, zabydlela, zase by mohla trpět – a to už nechtěla nikdy zažít. Jaký bude její návštěva doma? Dojde k smíření s Olinou? Vyrovnání se s minulostí?

Skvělá „vesnická próza“ moderní doby. Voní a klokotá životem, září ve všech barvách života a lidských pocitech. Plyne ve vlnách od zármutku ke štěstí, od zrady k pochopení. Nic není černobílé, nic není bez kliček, záhybů a kotrmelců. Autor skvěle evokuje osmdesátá léta na vesnici, umožňuje, aby se čtenáři, byť sami nemají podobnou životní zkušenost, dokázali vcítit, ztotožnit se s hrdiny příběhu. Dávkuje jednotlivé osudy po částech, prolíná minulost se současností, nutí k vlastnímu úsudku. Nelze zamrznout jenom v jedné rovině, rovině kroniky doby (jak toto spojení nemám ráda, jiné mne nenapadlo), to nám autor nedovolí. Fabuluje, ale nikdo netuší, zda nejde o vzpomínky, vše se zdá být možné, opravdové, výstižné. Opravdový román o opravdovém životě? Ano, tak bych asi Hájíčkovu prózu nazvala v literárním semináři. Jako čtenářka děkuji – děkuji za velmi dobře strávený čas nad stránkami silného příběhu.

Jiří Hájíček (1967) žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela Zloději zelených koní. Je autorem románu Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní, román Selský baroko vyšel v angličtině, italštině, chorvatštině a maďarštině.

Jiří Hájíček: Rybí krev

Nakladatelství Host, 2012

zdroj pramenů: www.hostbrno.cz

Jana Semelková

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]