Jak zapříčinili kůrovci dobrou náladu
Zdá se to nemožné, ale i takový tvor, co není u lidí dvakrát v oblibě, se může stát nositelem radosti, veselosti a dobré nálady. Kůrovci se to povedlo. Přímo jemu ne – povedlo se mu to díky Michalu Vaněčkovi, který o kůrovcích napsal povídku. Je to povídka ze života, je to povídka veselá! Skvěle mapuje vztah tchána a ochotného zetě, který jenom chce přivézt dědečka k rodině z lázeňské kúry. Jenže dědeček je vědec a vědci, asi aby se nenudili, i po dobu pobytu v lázních bádají a sbírají vzorky pro další průzkum. I stalo se vypravěči, že v novém autě, ještě nezajetém, měl odvézt z lázní „hromadu“ biologických vzorků léčeného etnologa i s ním, hromadu, která rozhodně se nemohla naskládat jen tak do zavazadlového prostoru, byť zvětšeného o sklopené zadní sedačky:
Bylo mi všechno jedno. Vzal jsem stromky, které byly suché a prožrané, na dvoje dupnutí z nich udělal metrové kousky a narval to do nového auta, které již několik minut nevonělo novotou. Tiše jsem pozoroval, jak po čalounění na stropě lezou různí brouci.
„Cos to proved?“ uslyšel jsem najednou za sebou. Za mnou stál tchán, v ruce nějaké papíry, a zoufale hleděl do útrob vozu.
„No coby?“ nechápal jsem. „Chtěls to tam narvat, tak to tam je!“
„Tys mi zlomil kůrovce!“ zaúpěl děda.
„Jak zlomil kůrovce?“ zvýšil jsem i já hlas. Jakýho kůrovce, do prčic?“
„Zlomils to v těch místech, kde byl nejlepší kůrovec,“ syčel tchán, „kvůli těm kůrovcům jsem to přece sbíral, copak to nechápeš?“
„Můžu za to, že se to zlomilo v místě, kde je nejchutnější kůrovec, nebo co?“ rozčílil jsem se.
„Samozřejmě,“ trval na svém tchán, „tam kde je to nejprožranější, tam se to zlomilo, to dá přece rozum.“
Mlčky a provinile jsem pozoroval larvy kůrovců, jak lezou po zemi v místě, kde jsem porcoval stromky. Byl jsem špinavej, naštvanej, upatlanej od smůly a za blbce. (strana 109)
Ukázka naprosto přesně odhaluje náladu, která se nese všemi povídkami. Autor s nadhledem hodnotí co se kolem něho dělo, děje i může dít. Ve svých neobyčejných příbězích se dotýká obyčejného soužití v rodině – v jejím úzkém kruhu i lehce rozvětvenějším –, zabývá se kamarádstvím, které přetrvává leta, pracovním přátelstvím, které přerůstá za hranice pracoviště. Knížka Jak jsem vezl kůrovce… a jiné neobyčejné povídky není velká formátem ani rozsahem. Přináší však velkou dávku dobré nálady. Že by úměra? Sedmnáct povídek je z doby současné i dřívější, z české kotliny i ze zahraničí, všechny příhody se, zdá se, někdy někomu udály – autorovi, členům rodiny, přátelům, kolegům… Michal Vaněček ony události popsal pěkně svižně, v „chlapském“ (rozuměj neubrečeném) stylu. Takový styl mám hodně ráda a vyhledávám ho. V takových povídkách se autor totiž dokáže smát nejen příhodám jiných, ale nejvíc se směje vlastním průšvihům. A ten, kdo se dokáže nebrat moc vážně, umí se brát s úsměvem, ten neztrácí optimismus, umí ho rozdávat a potěšit tak okolí. Takového autora osobně nemusíte znát, během chvilky však se stanete jeho parťákem a bude vám líto, že jste na konci publikace. Přesně takovým autorem Michal Vaněček je.
Jak vidíte, i s kůrovci opravdu může být legrace, můžou přinést celkem veliký díl veselí do letních dnů. Až budete balit na dovolenou, přibalte si s sebou povídky Jak jsem vezl kůrovce… Jsou fajn (a taky nezaberou moc místa v kufru, případně se vejdou do příruční tašky) a dají se číst i několikrát za sebou.
Jak jsem vezl kůrovce… a jiné neobyčejné povídky
Michal Vaněček
Ilustrace Pavel Kantorek
Vydal Fragment 2013
Zdroj foto: www.fragment.cz, www.vanecek.org
Jana Semelková
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
