Jak mě vyděsily Zuby nehty dřív, než jsem je otevřela.
Dostala jsem knížku s přátelským varováním, že mne čeká opravdu děsivá četba. S působivým černým obalem, svítivýma žlutýma očima, bílými ostrými zuby a červeným nápisem, jako by se rozpíjela krev, se na mě zubí: Zuby nehty. Soubor hrůzostrašných povídek, který prý může způsobovat nespavost a noční můry. Autoři a nakladatel se zbavují odpovědnosti za „kousance a škrábance způsobené touto knihou“. Už jsem se těšila na ty neviditelné ledové žiletky, co mi budou přejíždět přes záda a nutit chloupky na rukách k výstražnému pozoru.
Ještě než jsem se však mohla ponořit do děsu, znamení knihy zafungovalo po svém. Hrůzostrašně. Stalo se to takhle. Včera v pátek „sedmnáctého“ jsem se vydala na Svět knihy. A že to mám notný kus daleko, musela jsem se dopravit na místo určení ohnivým ořem, jenž se držel jízdního řádu tentokráte jen s pětiminutovým zpožděním. Železniční doprava sebou skýtá řadu úskalí (místy je to horor sám o sobě): vedle nehorázně vysoké ceny jízdného, až jsem málem padla do mdlob, jsem musela otrle lokty daleko od sebe bojovat o jedno z mála volných míst v přeplněném, dusném, zapáchajícím a hlučném vagónu (a to jsem jela mezinárodním rychlíkem; horko a dusno tak snadno kombinuje lidské pachy v nelibou směs). Zvítězila jsem! Místo bylo moje. Snažila jsem se nevnímat ty podivné zvuky, které vydávala parta od vedle při otvírání a popíjení obsahu z plechovek piva, a s klidným svědomím, že se mi už nemůže vůbec nic stát, jsem otevřela kabelku. Málem jsem vyjekla! Ne, peněženka i mobil byly na místě. Ale Zuby nehty tam nebyly! Celou dobu se těším, jak ten dlouhý čas strávím něčím užitečným než sledováním zlatých polí řepky olejné. Je to sice krása, ale chtěla jsem si číst. A tak mne Zuby nehty vyděsily už na samém začátku: zůstaly si doma na polici!!
Ze Světa knih, který mimochodem byl opět úžasný, nabil mi tvůrčí baterky na spoustu dní dopředu, přilepil na obličej šťastný úsměv a pocit toho, že nás, co zbožňujeme knihy, je opravdu opravdu hodně, jsem se vrátila fyzicky trochu vyčerpaná (mohly za to ty puchýře na malíčkách na nohou). A dnes, když už se vyčasilo po ranním dešti, to té knížce, Zuby nehty nedaruji a startuji čtení.
V prvé řadě pokaždé, než se pustím do obsahu, se dívám na obal knížky, informace z nakladatelství a obrázky 😉 Knihu stylově ilustroval Tomáš Tvrdý.
A chcete náhodnou ukázku? Pojďte se bát (anebo se třeba napnout, jak to bylo a bude doopravdy)
Řev se zvětšuje a s ním stoupá i brutalita podivného snu, když vtom…
…se Marcel jako zázrakem probudil.
Jaké bylo překvapení, když si uvědomil, že neleží v posteli, ale že je pod stolem stočen v dosti krkolomné poloze a přes něj leží židle. Utřel si nos v domnění, že má rýmu. Zjistil, že je to krev.
Až po chvíli se vzpamatoval z hrůzného snu a začal detailně vnímat okolí. Zaječel. Všechno bylo zpřeházené. Skříň, z které trčel kus odchlíplého dřeva, ležela na zemi. Drobnější předměty, mající své obvyklé místo na poličkách po celém pokojíku, se teď válely bez ladu a skladu po podlaze. Dokonce i malá lampička na nočním stolku se kutálela u postele ze strany na stranu, tiše vrněla a poblikávala. Zapínal ji ale vůbec? Přeci ji před spaním zhasl!
Náhle se ozvaly obrovské rány, dveře se otřásly a loutka Polichinella, která o ně byla opřená, se svalila k zemi. Někdo začal lomcovat klikou. (22-23)
A jen co knížku dočtu, dám vědět více. Informace pro vás: Zuby nehty vydalo nakladatelství JaS. A můžete si ji zde koupit i se slevou.
Další informace o knize a autorech zde.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
