Veleúspěšná prvotina Jonase Jonassona odhaluje velké historické okamžiky 20. století z netradičního úhlu pohledu
„Ty, co říkaj jenom to, co je pravda, nemá cenu poslouchat,“ tvrdil dědeček Jonase Jonassona. Jemu věnoval román plný situačního a slovního humoru, který úspěšně dobývá svět.
Alan Karlsson měl toho dne oslavit sté narozeniny. Jenže jemu se na oslavu nechtělo. Proč by měl panáčkovat před místní honorací, když svět bez příkazů, nařízení a zákazů je tak blízko. Stačí otevřít okno. A tak stoletý stařík v den svých narozenin vylezl oknem, trošku podupal macešky v záhoně a namířil si to na autobusové nádraží. Na lehko, jenom v tom, co zrovna měl na sobě a v trepkách. Ostatně brzy se dozvíme, že Alan celý život cestoval nalehko, jen s nejnutnějším vybavením. Alan hodlal odjet pryč, jedno kam, jen daleko od zlé sestry Alice, co nemá vstřícný vztah k potřebám čiperných staříků.
Mužík vypadal unaveně. A zřejmě někde v polovině Alanova výkladu ztratil nit, poněvadž se po několika vteřinách přemýšlení zeptal:
„A kam byste, pane, chtěl jet?“
Alan se znovu nadechl a připomněl mužíkovi, že mu právě vysvětlil, že cíl cesty, jakož i způsob cestování podřizuje věcem, jako je a) čas odjezdu a b) cena.
Mužík opět několik vteřin mlčel a přitom nahlížel do svých jízdních řádů a stravoval Alanova slova.
„Za tři minuty odjíždí autobus číslo 202 do Strängnäsu. Hodí se vám to?“
Jistě, Alan usoudil, že se mu to hodí, načež se mu dostalo informace, že zmíněný autobus odjíždí z nástupiště přímo před dveřmi terminálu a že nejjednodušší bude, když si jízdenku koupí přímo u řidiče.
Alanovi vrtalo hlavou, co mužík v tom okýnku dělá, když neprodává jízdenky, ale nic neřekl. Mužíkovi možná hlavou vrtalo totéž. A tak Alan poděkoval za pomoc a pokusil se nadzvednout klobouk, který si v samém spěchu zapomněl vzít s sebou.(strana 13)
Alan Karlsson uměl vyhazovat mosty do vzduchu, však se zdokonaloval v tomto oboru od svých devíti let – díky této dovednosti byl oslavován i zatracován. Přesto neskuhral, na všem neradostném si okamžitě našel pozitivní stránky. Bezměrný optimista, který miloval kořalku, rád klábosil a vždycky měl po ruce nějakou vlastní životem prověřenou zkušenost. Tím mi tak trochu připomíná Haškova Josefa Švejka, který též nikdy neztrácí optimistický pohled na svět a pokaždé nachází správný příměr.
Jonas Jonasson vystavil román Stoletý stařík, který vylezl a zmizel ve dvou rovinách – první je o útěku starého muže z domova důchodců, kde se mu jednoduše nelíbí. Na své dobrodružné cestě čelí Alan úspěšně gangsterům a potkává nové přátele. Také se dostal lehce k velikému balíku peněz, který hodlá uhájit. A přesně podle hesla: všechno je, tak jak je a všechno bude, tak jak bude, mu celá peripetie vychází k jeho spokojenosti.
V druhé linii stařík vzpomíná na prožitý život. Autor v této rovině odvíjí dějinné události od roku května 1905 do května 2005. Defilují před námi osobnosti historie z různých zemí, různé ideologie a náboženství. Jonasson je však popisuje s nadhledem, jejich činy hodnotí ironicky, s notnou dávkou humoru a vlastně z nich vytváří normální smrtelníky. Tato jiskřivá a humorně laděná konfrontace s historií přináší autorovi další možnosti k rozvíjení osudů jednoho Švéda, co sice uměl jenom vyhazovat mosty, ale dokázal tak uvádět do zmatku celý svět. Díky ní vystavěl veselý až bláznivý příběh o svérázném staříkovi, který nenáviděl ideologii a pohrdal politikou, přesto byl vždycky nějak zapletený do velkých historických událostí minulého století.
Onen neutuchající nadhled, veselá mysl, vtipné repliky, jiskřivé obraty, to vše nutí čtenáře číst, dozvídat se nové a nové pravdy, nahlas se smát, hýkat radostí a předčítat úryvky těm, co knihu zatím nedrželi v ruce. Pak, když dočte na konec čtyřsetstránkové knihy, hned jak vystoupí ze světa radostného žvatlání, brilantních skutků i náhodných činů naplněných optimismem, je čtenáři líto, že je u konce, protože onu euforii prvotního čtení už asi při dalším pročítání staříkových dobrodružství se mu vyvolat nepodaří. Ale i na podruhé to jistě bude prima. Jiné, ale prima…
Velkou pochvalu je třeba udělit i překladateli Zbyňkovi Černíkovi. Díky němu se musí každému z nás zdát, že ve Švédsku mají složitá jména lidí i měst, ale rozhodně tam všichni mluví česky. Že pan Jonasson nám prostě Alana Karlssona napsal v češtině a ne jinak.
Jonas Jonasson se narodil v roce 1961 ve Växsjö v jižním Švédsku. Po studiu švédštiny a španělštiny na Univerzitě v Göteborgu pracoval jako novinář pro večerník Expressen a deník Smålandsposten. Později byl činný jako mediální konzultant a založil vlastní poradenskou firmu. Byl také producentem švédské televize TV4. Po dvaceti letech ve světě médií prodal svou firmu, přestěhoval se do švýcarského kantonu Ticino, kde se začal věnovat psaní.
V současnosti žije spolu se svým synem, kočkou a kuřaty na ostrově Gotland v Baltském moři a dopisuje svou druhou knihu. Mezi jeho nejoblíbenější spisovatele patří Jaroslav Hašek a Milan Kundera.
Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl oknem a zmizel. Přeložil Zbyněk Černík.Vydal Panteon roku 2012
Jana Semelková
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
