Cesta na popraviště: spravedlnost ve znamení mučení a poprav.
Vladimír Šindelář, Cesta na popraviště. Příběhy z Evropy. Nakladatelství X. Y. Z. 2013.
Publikace volně navazuje na předchozí díl, Cesta na popraviště, Historie exekucí v českých zemích, a rozebírá zločiny po Evropě. „Mnohdy je to smutné čtení,“ píše Vladimír Šindelář, „protože mezi právem a spravedlností často zela velká propast a na pozadí tohoto rozporu obvykle nacházíme střed protikladných sil dané epochy. Snad nejvíce patrné je to na dějinách Velké francouzské revoluce: nejprve skončili na popravišti šlechtici, pak měšťané, kteří si hráli na revolucionáře, a nakonec samotní revolucionáři. Teprve pak se život ve Francii začal vracet do starých kolejí a v rukou katů se ocitali jen skuteční zločinci.“
Bloudit budete nejen po Francii, ale také po Itálii, Švédsku, Norsku, Dánsku, Portugalsku, Španělsku a dalších zemích, přičemž se vrátíte také znovu domů, do Čech, na místo pankrácké sekyrárny v časech nacistické okupace, neboť zavedená gilotina nebyla součástí naší, ale nacistické jurisdikce.
Donucovací způsoby k přiznání viny byly – jak je nám obecně známo – velmi kruté. Člověk až trne, čeho všeho je schopen, aby si vynutil toliko ne vždy pravdivé doznání. A i když už docílil svého a zoufalí obžalovaní se přiznali k čemukoliv, jen aby skončilo celé utrpení, příšerná muka znovu prožívali během soudního výkonu: potupné a bolestivé popravy.
Zdá se, že i kdyby všichni zločinci v hluboké minulosti skutečně spáchali skutky, za něž byli obviňováni, vyšetřovací metody a pojetí tehdejší spravedlnosti byly často samy o sobě mnohonásobně krutější než onen samotný zločin.
„Po příjezdu na náměstí de Grève katovi pacholci přenesli hraběte na popravčí lešení, přivázali na tzv. kříž svatého Ondřeje, dva trámy ve tvaru písmene X. Přítomný kněz se snažil pronést slova útěchy, mistr popravčí těžkou železnou tyčí začal lámat odsouzenému lýtka, stehna, paže i předloktí, poslední údery směřovaly na hruď. Podle svědků byla mrtvola tak zmrzačená, že některé údy visely jen na proužcích kůže.“ (48)
„Po porážce selského houfu v bitvě u Böblingenu 11. května 1525 byl (Rohrbach) zajat a předán Truchsessovi z Waldburgu, obávanému veliteli šlechtických vojsk. Ten ho dal v řetězech smýkat za koně až do Neckargartachu, ve Weidachu připoutat ke stromu a upéct na pomalém ohni. Hranici dřeva nenavršili těsně kolem těla odsouzeného, nýbrž ve vzdálenosti asi jednoho metru. Nešťastník se mohl uvnitř hořící hranice pohybovat na řetězu kolem stromu, plamenům však uniknout nemohl a zakoušel nevýslovná muka. Dokud měl ještě sílu, klopýtal kolem stromu v marné snaze uniknout plamenům a strašlivě křičel.“ (130)
Nacisté v Praze
V době nástupu nacistů k moci byla v Německu používána ke stění sekera. Postupně se zaváděla gilotina. V roce 1938 Hitler popravy obyčejnou sekerou také zakázal.
„Německý kat Reichardt, který patřil do rozvětvené dynastie popravčích mistrů a působil hlavně v Mnichově, po válce vypověděl, že sám vykonal popravu stětím na 2876 osobách, což je největší počet poprav na jednoho kata v historii vůbec. V době Třetí říše měli zdejší popravčí tolik práce, že jedno období tu bylo v provozu čtyřicet pět gilotin. Od někdejšího francouzského vzoru se poněkud lišily, zejména se nepoužívalo sklápěcí prkno. Odsouzený ležel na pevné nepohyblivé lavici, na niž ho položili katovi pomocníci. Po exekuci byla sekera vytažena nahoru soustavou ozubených kol a ocelového lanka…“ (152)
Popravy zvířat
Pojetí spravedlnosti jak vidno bylo velmi vratké a společnost si svůj hněv vybíjela nejen na lidském zločinci, ale i na zvířeti. Ve středověku soudy běžně vynášely rozsudky v případech, kdy byla zvířata obviněna, že způsobila někomu zranění či dokonce smrt. Byl uspořádán na tehdejší dobu běžný soud, v němž mělo nařčené zvíře také svého právníka. Závěrečný ortel při shledání viny mohl třeba vést k uřezání ucha. Nicméně sic zřídkakdy ale přesto proběhly i případy veřejné popravy se vší „parádou“. Ze 14. století je znám popravčí rituál s bachyní oblečenou do ženských šatů, která byla nařčena za roztrhání dítěte. V roce 1467 byla v Longueville odsouzena k oběšení kočka, jež měla na svědomí smrt čtyřměsíčního miminka, o sedm let později pak soud odsoudil kohouta k smrti upálením, 1499 oběšením vola, 1595 skončil na šibenici pes a tak dále.
Jaká je spravedlnost?
Kniha není jen popisováním trestů, vyjmenováním způsobů mučení a poprav. Jsou to jednotlivé příběhy, osudy lidí, které je nakonec nejednou vlastní vinou dovedly až ke katovi. Záměrem autora nebylo hledání „laciných senzací“: „Chtěl jsem ukázat, jak lidé v různých zemích chápali význam slova spravedlnost, a že i v dnešní době se z těchto případů můžeme poučit. Ne nadarmo se přece říká, že ten, kdo nezná své dějiny, bude odsouzen prožít si je ještě jednou.“
Podle Aristotela je spravedlnost ta nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje k druhému a je dobrem pro druhé. Minulost nám nejednou ukázala, že moc v hněvivých rukách, v touze po pomstě, nebo k uspokojení nelítostného davu snadno překročí práh spravedlnosti a lidskosti a je krutá, hloupá, slepá, a vůbec ne spravedlivá.
Publikace přináší řadu zajímavých příběhů a faktů, obrázků a fotografií. V závěru naleznete široký seznam použité literatury.
Předchozí publikace Vladimír Šindelář, Cesta na popraviště. Historie exekucí v českých zemích.
.
.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
