Matka na koštěti – 2: “Past na Pořádníčky”

Máme poměrně malý byt 2+1, což se pro čtyřčlennou rodinu a psa ukazuje jako nedostačující. Množství věcí (manžel by řekl „krámů“), které NUTNĚ potřebujeme, jaksi překračuje možnosti našich úložných prostor. Přesto chci mít aspoň občas doma uklizeno a nutím i syna, aby si udržoval svůj hrací kout v únosném stavu. Nijak to nehrotím. Vím, co obvykle následuje – syn sedí uprostřed hraček a plačtivě leč rozhodně mi sděluje, že už si nikdy s ničím hrát nebude, protože by to opět musel uklízet.

Tentokrát ale byla únosná hranice překročena. Hrací kout o velikosti 2 x 2 metry byl zavalen auty, dřevěnou železnicí, papíry a pastelkami, kovovou stavebnicí, hudebními nástroji, dřevěnými kostkami, doktorskou sadou a doma vyráběnými štíty pro prince Bajaju. A synek se právě chystá vyprázdnit další krabici a její obsah přidat k té změti na podlaze. Zhluboka se nadechnu a snažím se o klidný tón: „Danečku, co jsme si říkali? Když si s něčím přestaneš hrát, tak to uklidíš a pak si teprve vezmeš jinou hračku.“ – „Ale to trvá dlouho!“ – (nádech a výdech) „To je možné, ale teď si to všechno uklidíš a pak si teprve budeš hrát dál.“ – Dáda se nechápavě rozhlédl kolem sebe: „Myslíš ten xylofon?“ – (nádech a výdech, snažím se zvládnout narůstající napětí) „Ano, ten xylofon a všechno to ostatní!“ – Dáda naprosto klidně: „Myslíš tu mašinku?“ –  Já, už vytočená, ale stále ještě se trochu ovládající: „Ano, tu taky! A všechno ostatní! Copak to nevidíš?!!! Xylofon, mašinku, koleje, kostky, pexeso… prostě všechno!“ – „Ale to pexeso jsi vyndala ty!“ … a mám to.

Zkouším ho ještě postrašit skřítky Pořádníčky. Znáte je? To jsou takové malé potvůrky, které neuklizené hračky seberou a odnesou neznámo kam. Na Dádu celkem zabírají, ale tentokrát se kýžený efekt nedostavil. Vzdávám to a pomáhám s úklidem hraček. To pexeso jsem přece vyndala já, že?

Večer za mnou syn přišel do kuchyně, ať se jdu na něco podívat. Nohy konferenčního stolku byly svázané obvazem z doktorské sady a omotané modrým provázkem se spoustou uzlíků. „A víš, co to je?“, zeptal se pyšně a sám také hned vítězoslavně odpověděl: „Past na Pořádníčky!“

Soňa Rivera

Předchozí díl:  Matka na koštěti – 1

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]