Matka na koštěti – 1

Půl desáté večer. Oba synové už „téměř“ spí, tj. Dáda spí a Matěj mi ještě s přivřenýma očima cumlá malíček. Pes už půl hodiny sedí v mém zorném poli, vrtí se a upírá na mě psí oči. Chápu. Odtrhnu Matěje drsně od prstu, svěřím ho tatínkovi a jdu vyvenčit psa. Nestačím žasnout. Všude ticho, čerstvý sníh osvětlený pouličními lampami mi křupe pod nohama. Pravda, na březnovou noc to není zcela typický obrázek, ale přesto jsem nadšena. Tak nadšena, že po návratu domů prohlásím: „To je paráda! Zítra bychom mohli jít s vámi do školky!“   Manžel to pochopil po svém: „To se mi hodí, potřebuju být dřív v práci.“ Nu což, živitele je třeba podporovat, půjdeme do školky sami…

Romantická noc se probudila v líbezné ráno. Po obvyklých rituálech („Pojď jíst, máš tu snídani… Snídani tu máš!… Snííííídaněěě!!!!“… „Joooo, já slyšim, jen si musím dojezdit s vláčkem!“) a rozloučení s živitelem se vydáváme na cestu do školky – já, čtyřletý Dáda, čtyřměsíční Matěj v kočárku a náš pes. Studený vichr mi chladí rozpálené tváře a do očí vhání ostré sněhové krystalky. V předklonu razím kočárem cestu závějí. Po silničářích ani vidu, prý „dělají hlavní tahy“. Pes nadšeně lítá ze strany na stranu a omotává nás všechny vodítkem, Dáda se courá deset metrů za mnou a řve: „Mamíííí, podívej, já bruslím!“. Matěj jenom řve, naštěstí zatím mluvit neumí. Přesto je mi jasné, co „říká“: „Ta čepice je naprosto nemožná! No vidíš to? Zase mi slezla do očí!!! A nemůžu se tady ani pohnout! A co mi to právě spadlo na nos za studené svinstvo?!!!“

Do školky jsme zdárně dorazili, syna vypravili do třídy, do kočáru před školkou nám mezitím spadla ze střechy dvě kila sněhu. No aspoň že fusak zůstal suchý a odnesla to jen deka…. Cestou domů jsme zapadli v závěji…. inu – jaro.

Soňa Rivera

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]