Žirafí krk, ukázka z lehce ironického, snad až provokativního románu o vzdělání

Tak tohle mě teď baví. Právě jsem se začetla do knížky Judith Schalansky, ŽIRAFÍ KRK, nakladatelství Paseka.

Anotace: 

Co si myslí učitelka biologie o svých žácích, kolezích, výuce, výchově, vývojových teoriích a mnohém dalším? Názory a zásady gymnaziální profesorky Inge Lohmarckové jsou pevně vyhraněné, neboť se zakládají na nepochybných přírodních zákonitostech. Jak však zvládá hrdinka, přesvědčená darwinistka, „boj o přežití“ v profesní i soukromé sféře, když její provinční gymnázium je pro nedostatek studentů krátce před zavřením, ona sama nedlouho před penzí a její rodina je prakticky nefunkční? Román lze číst i jako provokativní příspěvek k debatě o současném vzdělávání. (zdroj: nakladatelství Paseka)

Podívejte se na ukázku. Tohle vás určitě přitáhne: pikantní ironická stylistika, luxusní decentní smysl pro humor. Jsem zvědavá, jak se to bude dále odvíjet.

Ukázka, str. 7-8.

Jenomže Inge Lohmarková nikdy nepatřila k učitelům, kteří na konci školního roku změknou jenom proto, že už brzy o své protihráče přijdou. Nebála se zůstat odkázaná jen sama na sebe, sklouznout do nevýznamnosti. Někteří kolegové, čím víc se léto blížilo, podléhali přímo rozněžnělé povolnosti. Jejich výuka se zvrhávala v jalovou komedii součinnosti. Tu zahloubaný pohled, tam popleskání po rameni, onde „hlavu vzhůru“, ubohé koukání na filmy. Inflace dobrých známek, velezrada hodnocení velmi dobře. A co teprve ty zlozvyky se zaokrouhlováním známek na konci školního roku, aby některé beznadějné případy bylo možné povytáhnout do vyšší třídy. Jako by se tím někomu prospělo. Kolegové prostě nechápou, že když na něco takového u žáků přistupují, škodí tím jenom svému vlastnímu zdraví. A žáci z nich zatím jenom sají krev. Připraví člověka o veškerou energii. Ti upíři sají život z učitelů, z jejich kompetencí i strachu, že by svoje zákonné povinnosti pedagoga, který za ně nese odpovědnost, mohli porušit. V jednom kuse někoho napadají. Nesmyslnými otázkami, slabou inspirací a nechutnými důvěrnostmi. Ryzí vampyrismus.

Inge Lohmarková už se vysávat nedá. Je známá tím, že dovede nasadit uzdu a držet opratě zkrátka, ani v nejmenším nepodléhá záchvatům zuřivosti a nehází svazkem klíčů. A je na to pyšná. Zmírnit se dá vždycky. Sem tam nějakým tím cukříčkem zčista jasna.

Důležité je určit žákům směr, nasadit jim klapky na oči, aby se tak zvýšila jejich schopnost soustředit se. A pokud opravdu zavládne neklid, stačí jen zaškrábat nehty po tabuli nebo začít vyprávět o psí tasemnici. Pro žáky je beztak nejlepší, když neustále pociťují, že jsou jí vydáni napospas. Místo aby jim nalhávala, že snad mají také co říct. U ní něco jako právo na spolurozhodování a možnost volby neexistuje. Nikdo žádnou volbu nemá. Existuje pouze přirozená vola, selekce, jinak nic.

Rok začíná teď. Přestože začal už dávno. Pro ni začíná dnes, prvního září, letos ten den připadl na pondělí. A Inge Lohmarková si svá dobrá předsevzetí stanovuje teď, v zamračeném létě, ne v jiskřivě silvestrovské noci. Vždycky byla ráda, že ji její školní plánovací kalendář bezpečně přenesl přes kalendářní změnu roku. Stačilo prostě otočit stránku, bez odpočítávání vteřin a cinkání skleničkami se šampaňským.

Inge Lohmarková přehlédla tři řady lavic, aniž by, byť o jediný centimetr, pohnula hlavou. Za všechna ta léta v tom dosáhla dokonalosti: všemocný, nehybný pohled. Podle statistiky jsou ve třídě vždycky alespoň dva žáci, kteří mají o předmět skutečný zájem. Ale jak to tak vypadá, statistika se ocitla v ohrožení. Gaussovo rozdělení pravděpodobnosti si může tvrdit, co chce. Jak to mohli dotáhnout až sem? (str. 7-8)

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]