Únor 1948: šlo o legální akt, nebo násilný převrat?
František Čapka, Jitka Lunerová. 1948: Vítězný únor. Edice: zlomové okamžiky.
Dnešní den, 25. únor, připomíná 65. výročí převratu z roku 1948, jenž se stal v naší zemi zlomovým pro následující čtyřicetiletou etapu. Publikace z nakladatelství CPress 1948: Vítězný únor se hlouběji zaměřuje na předcházející období, počínaje rokem 1939, abychom si vytvořili ucelenější představu, jaké politické kroky vedly až k Únoru. Text je doplňovaný dokumenty, projevy a citacemi. Čtenář má tedy jedinečnou příležitost vidět tehdejší těžkou dobu druhé světové války a poválečného uspořádání z dobových materiálů.
Jedni zastávají názor, že komunisté jednali v rozporu s ústavou, vyhrožovali zásahem ozbrojených sil, manipulovali veřejným míněním a nátlakově přiměli prezidenta Beneše, aby přijal demisi nekomunistických ministrů. Šlo tedy o zneužití moci?
Existuje však i postoj, že šlo o zcela legitimní proces, který umožňovaly tehdejší zákony. „Podle tohoto pojetí armáda, policie i veřejnost komunisty podporovala dobrovolně a ze své svobodné vůle.“
Můžeme ale také říci, že šlo jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného ze Sovětského svazu.
Faktem je, že komunistická strana vyhrála v roce 1946 parlamentní volby. V únoru 1948 pak podalo demisi nejprve dvanáct ministrů (později se přidali ještě dva) z 26. Nicméně komunisté během svého vzestupu a k posílení vlivu používali vedle legálních i nelegální prostředky. Nerespektovali usnesení vlády, vytvářeli si síť informátorů a tajných členů, kteří působili v jiných stranách, prováděli politické čistky, omezovali svobodu tisku a shromažďování, zatýkali příslušníky jiných politických stran atp. V rozporu s tehdejší ústavou a zákony byly vytvořeny akční výbory Národní fronty a ozbrojené Lidové milice.
„Důkazem o využívání nelegitimních prostředků k dosažení moci mohou být také (…) akce mostecká špionážní a krčmárenská.“ (121)
V mostecké špionážní akci, nazývané také „akce Sever“, provokatéři z StB spolu s vybranými lidmi (např. s účastníky druhého odboje, příslušníky čs. Brigády v Sovětském svazu) vytvořili skupinu, která měla zorganizovat protikomunistický puč za účelem zdiskreditování národně socialistické strany. Ministerstvo spravedlnosti akci odhalilo a navrhlo, aby byla ustanovena komise, která měla prověřit činnost ministerstva vnitra. „Pro odpor komunistů však nebyl návrh přijat. Po únorovém převratu se tato aféra stala jedním z prvních politických procesů (Reichel a spol.), v němž bylo v květnu 1948 obžalováno 22 lidí. Z nich byli tři odsouzeni k trestu smrti, dva dostali patnáct let vězení a doživotí, zbývajícím byly vyměřeny tresty do tří let, případně byli zproštěni viny. P. Reichel v roce 1952 uprchl do zahraničí.“ (117)
Krčmárenská aféra se týkala pokusu o atentát na ministry P. Zankla, J. Masaryka a P. Drtinu, kteří obdrželi krabičku s výbušninou. Drtina pronesl 21. ledna v poslanecké sněmovně, že tři krabičky s výbušninou byly vyrobeny na žádost domovníka krajského sekretariátu KSČ v Olomouci, Aloise Zapletala v Krčmani. „Krabičky vyrobil stolař Jan Kopka se svým učněm. Zapletal s Kopkou se chlubili, že ministrům pošlou krabice na mouku, která je nestravitelná.“ (114). Během vyšetřování bylo rovněž nalezeno velké množství zbraní (samopaly, ruční granáty, těžký kulomet, náboje atd.), které původně pocházely z olomouckého sekretariátu KSČ. Po únorovém převratu se krčmárenská aféra stala dalším důvodem k politickému procesu, jehož cílem mělo být prokázání protikomunistického puče zorganizovaného národními socialisty. Dva usvědčení zemřeli ve vězení.
Výstižnou charakteristiku komunistického převratu v ČSR formuloval zahraniční výbor Kongresu USA: „Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí, a zmobilizuje část lidu na svou podporu, zatímco druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nikdy nebyl úplně a úspěšněji rozřešen jako v únoru 1948 v Československu. Hlavní úlohy byly sehrány ministerstvem vnitra, ministerstvem národní obrany a ministerstvem informací spolu s komunistickým vedením dělnických odborů. Nikdy od doby Machiavelliho nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potenciální síly opozice dokonaleji zneškodněny. Nikdy nebylo docíleno dokonalejší souhry všech sil, jichž mohla užít menšina. Policie a dělnické odbory pracovaly jako písty parního stroje, zatímco Národní fronta a parlamentní systém fungovaly jako páky, jimiž opozice byla vytlačena z cesty a jimiž zbytky nekomunistických stran byly zpět přitaženy do obnovené vlády.“ (122)
Mohlo se předejít únoru 1948? To je těžká otázka. V současné době bychom hlavně měli mít na mysli, aby se podobná situace, která nás ochromila morálně, geograficky a hospodářsky, už nikdy neopakovala. Důsledky byly nedozírné, přesto mají komunisté v současné politice a ve společnosti silný vliv. Klaďme si otázku: proč? Je to v pořádku? Copak tak rychle zapomínáme?
Pro hlubší studium toho, co vše předcházelo uchopení moci komunistů, jaká byla politická situace na našem území od roku 1939, může posloužit k tomu vydaná publikace nakladatelství CPress. Ke knize bych měla jen drobnou výtku po grafické stránce; řada dokumentů je uváděna na růžovém pozadí, přičemž text je zvýrazněn v podobném barevném fontu, a je tudíž hůře čitelný.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
