Praha, jak ji neznáte: Jak se žilo v pražských ulicích v předchozích dvou stoletích?
Zdeněk Míka. Život v pražských ulicích. Z edice Zmizelá Praha. Paseka 2013.
Další z knih série Zmizelé Prahy, plná dobových fotografií a úvodního textu, který vás provede historickým údobím od konce 80. let 18. století až po Silvestra 1922, vyšla v těchto dnech v nakladatelství Paseka. Dozvíte se takové detaily hlavního města, které jste se nejspíš v hodinách dějepisu neučili. Informace tematicky ladí s běžným životem v pražských ulicích, proto vám přiblíží, kdy se zavedlo veřejné osvětlení, vodovod, tramvaje, autobusy, jací lidé se pohybovali po ulicích, co jim podomní prodejci nabízeli za zboží, či jaké věhlasné podivíny potkávali.
Na přelomu století žilo v Praze jen 77 000 obyvatel. První sto tisícovky dosáhla na počátku 30. let 19. století. Jejich domy se od roku 1805 začaly přečíslovávat a takto to platí až dodnes. Od konce 18. století se také snaží Praha veřejně zpřístupnit lidem více zeleně; otvírá se řada parků a promenád (Kanálka, WImmerovy sady, Stromovka…). S novým stoletím se staví mosty, dláždí se silnice a zavádí se omnibus, předchůdce autobusu. Uvezl 10-15 lidí a v Praze se objevil v říjnu 1829 po vzoru dalších velkých evropských měst. Bohužel podnikatelská činnost tohoto charakteru nevzkvétala a majitel Jakub Chocenský zkrachoval. O dalším zavedení omnibusu se uvažovalo až o 13 let později. Na delší vzdálenost přepravovaly lidi poštovní dostavníky. Kolik však bylo potřeba poštovních listonošů na tak velké město? Překvapivě jich v roce 1791 bylo jen čtyři a v roce 1823 už dokonce sedm. O další necelé čtvrtstoletí se začalo zavádět veřejné osvětlení svítiplynem a o pár let později se objevují vydlážděné chodníky kamennou mozaikovou dlažbou a parky před vandaly začíná hlídat městská stráž.
Vynález světové novinky betonu nenechá ani pražské chladnými a hned ho využívají v roce 1858 ke stavbě základů budovy České spořitelny na dnešní Národní třídě (nyní budova prezidia Akademie věd). Ve městě sílila doprava a zaváděla se koňská tramvaj. Stále zde však figurovaly omnibusy. Víte, jak dlouho trvala cesta omnibusem z Karlína na Smíchov? Neuvěřitelných jeden a půl hodiny. Koňskou postupně nahradila elektrická tramvaj, která poprvé 
vyjela 18. července 1891 na Všeobecné (Jubilejní) zemské výstavě. Elektřina byl báječný vynález – a brzy posloužila i k veřejnému osvětlení.
Na silnice vyjíždějí první auta. Doprava ještě více zhoustla a bohužel sebou přinášela i jiné nelibé nešvary. Velká nehoda ze 17. listopadu 1909 způsobila, že město na šestnáct let zakázalo autobusovou dopravu.
Věděli jste, že po Praze jezdil také trolejbus? Roku 1936 vyjel první z Dejvic na trase dlouhé 3,5 kilometru. Trolejbusová doprava byla v Praze definitivně ukončena v říjnu 1972.
Překvapivých informací se dozvíte mnohem více. Kdy si mohli hasiči dovolit takovou vymoženost jako je telefon? Že Praha trpěla nedostatkem vody, rušily se kašny, ale až mnohem později byl zaveden veřejný vodovod? Proč taxíky a veřejná doprava tak snadno nemohly vytlačit ze silnice fiakristy? A fascinováni budete neuvěřitelně rušným životem v pražských ulicích už od pěti hodin ráno, kdy do města přicházeli obchodníci z jiných měst a venkova. Ale také, že sláva nemusí být zapříčiněna něčím skutečně význačným pro společnost, ale i svým podivínstvím.
Oněch docela hodně rozličných osůbek se tak díky Životu v pražských ulicích dostalo znovu na jakési pamětnické výsluní.
„Nezapomenutelný byl na počátku 20. století i prodavač zápalek František Weiner, známý jako Ferda-sirky-Evropa. Byl to drobný mužík s výrazným pohledem, malým knírkem pod nosem a odstávajícími ušními boltci, jehož doménou byly hospody a pivovarské šenkovny. Jeho každodenní pouť začínala u Petráčků v Dlouhé ulici, pokračovala na Poříčí k Buckům a Rozvařilům, dále na Václavské náměstí k Primasům a Šenflokům a přes pivovar U Bachorů na rohu Štěpánské a Žitné ulice, končila pak v Křemencově ulici U Fleků.“
„Populární byl rovněž psychicky labilní, chorobně čistotný a hystericky se bojící myší Karlíček Bum, živící se laděním klavírů a pian, ale především hrou na ně v pražských hostincích. Nesnášel, když na něho uličníci a posměváčci pokřikovali: „Bum! Karlíčku! Bum!“ To se zlobil, poléval je vodou z lahve, kterou vždy sebou nosil, plakal, zacpával si uši a prchal.“
Povídání o Praze však zabere jen první část knížky. Podstatně širší rozsah je určen dobovým fotografiím, jimiž když procházíte, máte pocit, že se vracíte časem do etapy, kdy v Praze nestál ještě ani jeden supermarket, vedle tržnic po městě chodila řada lidí s navěšeným zbožím na svém těle (třeba podomní prodavači pastí na myši, či čerstvě nadojeného kozího mléka), kdy ve městě byl čilý ruch, neboť málokdo posedával doma. Ženy nosily sukně a muži by nevyšli bez klobouku.
Jsou zde fotografie z běžného života, z jarmarků a výstav. Děti, které nadšeně sledují loutkové divadlo, či jak probíhalo pálení Jidáše na Bílou sobotu, snímky pouličních hudebníků a mnohé další.
Přeji krásné čtení a listování zmizelou Prahou, dávno jinak vypadajícími ulicemi a neznámými tvářemi, které fotograf zachytil před sto a více lety.
MB, fotografie na ukázku z recenzované publikace
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
