Pro pěstouny a adoptivní rodiče vyšel rádce: Dítě v nové rodině.
Karyn B. Purvis, David R. Cross, Wendy Lyons Sunshine, Dítě v nové rodině. Grada 2013.
Většina z nás měla to štěstí – narodila se do milované rodiny a své děti mohla vychovávat v podobném prostředí. Ani si nedovedeme představit, kolik věcí v životě, jež považujeme za přirozené, jsou pro děti z kojeneckých ústavů a dětských domovů zcela odlišné, nesrozumitelné a zvláštní.
Jsou to samozřejmě běžné a normálně fungující vztahy v rodině, klasické domácí práce, povinnosti apod. Nemohou je znát, protože v rodině nikdy nežily, nebo přinejmenším ve zdravě fungující rodině. Některé děti se dostaly do ústavů později kvůli týrání, zneužívání, nebo jiné formě zanedbávání.
Je těžké plně pochopit, jaké jsou mezi námi rozdíly a kolik útěchy a lásky potřebují takové děti v novém prostředí. Přicházejí s jizvami z minula a jejich chování může být pro nové rodiče nebo pěstouny často bezdůvodně přehnané, či agresivní. Snaží se dát dítěti maximální lásku, jakou by dávali vlastním dětem, ale ne vždy se setkají s odpovědnou reakcí.
Znalost zdravotního stavu a minulosti dítěte může hodně napomoci.
„Šestiletá Jana nemívala přes den ve škole na jídlo moc chuť, ale později, když její léky na poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou (ADHD) přestaly účinkovat, dostala obyčejně velikánský hlad. Jednou večer se zeptala: „Mami, mám hlad, můžu si vzít čokoládovou tyčinku?“
Její matka měla zrovna v kuchyni spoustu práce s přípravou večeře pro celou rodinu, a tak odpověděla: „Tyčinku ne, zlato, za deset minut budeme mít kuře se zeleninou.“
Jana propukla v usedavý pláč a začala ječet: „Nenávidím tě! Nenávidím tě! Jsi tak zlá. Jsi zlá matka! Nikdy mi nic nedáš!“ Pak vběhla dívka do koupelny, práskla za sebou dveřmi a hlasitě vzlykala.
Janina vyděšená a zároveň zklamaná matka nechápala, co dívčin výbuch vyvolalo.
Nespokojené chování – výbuchy vzteku, schovávání se, hyperaktivita nebo agresivita – je často způsobeno hluboce zakořeněným strachem dítěte. Děti jako Jana mohou být ve své nové adoptivní rodině fyzicky v bezpečí, ovšem dříve prožitá traumata zakódovaná hluboko v jejich mozku mohou být snadno znovu aktivována. Hlad, týrání nebo osamění, které dítě zažilo před mnoha měsíci, ba dokonce lety, nohou vyvolat strach, který pak spustí nekontrolovatelné chování.“ (55)
Většinou matky odložených dětí během těhotenství nedodržovaly zdravou životosprávu, děti v kojeneckých ústavech trpí nedostatkem lásky, objímání; je jich tam mnoho k počtu personálu. Podle autorů knihy Dítě v nové rodině zde vládne až děsivé ticho. Malé děti brzy pochopily, že pláč, který má přivolat matku, aby si je přivinula k srdci, políbila, objala, je zde neúčinný. Starší děti v dětských domovech často prožily bolestné rané dětství. Známky špatného zacházení jim zůstaly jako nesmazatelné šrámy na jejich duši.
Nová publikace z nakladatelství Grada Dítě v nové rodině tak nabízí rodičům, pěstounům, ale i profesionálním pracovníkům mnoho rad, jak nejlépe postupovat v co nejlepším a nezdravějším vývoji takto pošramocené dušičky. Jedná se o maximalizování lásky a trpělivosti, správné volby slov, které mají předcházet nežádoucímu chování, podporování smyslů, aktivity mozku, očního kontaktu, hledání kompromisů a důvěry, vytváření harmonogramu plnohodnotného dne bez strachu a mnoho dalšího.
Snaží se maximálně napomoci, aby dítě v nové rodině se cítilo v bezpečí, neprobouzely se v něm staré bolesti a aby noví rodiče neztráceli trpělivost a nenabývali pocity lítosti, že učinili tak důležité rozhodnutí ve svém životě.
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]