Než film promluvil: Vzrušující výlet do počátků českého kinematografie
Němý film z počátků kinematografie v nás vyvolává lehce sentimentální pocit a letmý úsměv. Ve srovnání s nejnovějšími technologiemi nás přesto tato archaická doba „pohyblivých obrázků“ stále láká a fascinuje. Čím hlouběji, tím více můžeme užasnout, s jakou z dnešního pohledu primitivní technikou bylo možné vytvořit mnohdy natolik fascinující a originální filmy.
Ze zahraniční produkce obdivuji slavný perfektně propracovaný snímek z roku 1927, Metropolis. Ale jak to bylo v Česku? Můžeme se pochlubit bohatou kinematografickou historií? Rozhodně ano.
Prvním úředně schváleným kinematografem v Království českém byl táborský fotograf Ignác Schächtl, který 6. října 1896 obdržel živnostenský list. Pionýr v novém oboru neměl ještě pevně zakotvené stanoviště, ale cestoval po celé zemi a lákal diváky doprovodným letákem:
Kinematograf, vynález T. A. Edisona, jest důmyslný přístroj, kterým možno nejen pomocí fotografie s obdivuhodnou přesností příběhy všeho druhu a všecky i nejnepatrnější pohyby, které se k dotyčnému příběhu vztahují, zachytiti, ale i tyto věrně v přirozené velkosti na bílé ploše většímu počtu diváků předvésti (…)“ (16)
Kinematografie byla tehdy považovaná za něco jako pouťová atrakce, která sebou nesla zábavu, ale i zdravotní rizika. Brzy totiž bylo zapotřebí k provozování této živnosti také úřední povolení o bezpečnosti. Není divu. V květnu 1897 při promítání filmu došlo k tragickému požáru vznětím vysoce hořlavého filmového materiálu, kvůli kterému zahynulo na sto padesát návštěvníků.
Anny Ondráková (YouTube)
V roce 1907 se v Praze objevuje první stálé kino v domě U Modré štiky v Karlově ulici na Starém Městě, nesoucí jméno Biograf oživené fotografie.
Po čase již vzniká více podniků. Mimořádný úspěch zaznamenávají hrané filmy a také nový trend dokumentárních snímků, jakýchsi aktualit z každodenního života. V roce 1913 v éře němého filmu přichází „zpívaný“ Faust.
Nebyl to samozřejmě film ozvučený, jeho režisér Stanislav Hlavsa doprovázel představení svým zpěvem. Pozoruhodné na tom bylo především to, že zvládal oba party, Faustův tenor i Mefistův bas. A diváci byli ohromeni.“ (37)
Točí se filmy jako Pět smyslů člověka, či drsná fraška Zub za zub, v němž šlo – jak název napovídá – především o trhání zubů a pražskému obecenstvu se to velmi líbilo. Filmaři tehdejší společnosti ASUM také zachytili divadelní představení Prodané nevěsty. Postupně přestává být filmové herectví záležitostí ochotníků a před kameru se staví profesionální herci; třeba právě z Národního divadla.
Karel Lamač, ukázka: Helena, YouTube.
Na začátku války se filmům nedařilo. Přesto se točilo: vznikla například Zamilovaná tchyně, Láska a dřeváky. A naprosto originálním nápadem byl filmařský vstup s Karlem Hašlerem:
Snímek České hrady a zámky byl zajímavý nápad, nebyl však určen pro promítání v kinech, ale jako vstupní scéna představení Karla Hašlera v pražském Varieté Pán bez kvartýru. Josef Brabec natáčel Hašlera, který hrál sám sebe, na hradech Bezdězi, Točníku a Karlštejně. Na Karlštejně zjistí, že má večer představení, cestou do Prahy musí překonávat nejrůznější potíže, aby se dostal do divadla včas, a nakonec se do Varieté dostává po střechách. Film končí a na jevišti se objevuje Hašler. Důmyslné entrée. (52)
V roce 1918 zaznamenává úspěch první režisérka, Olga Rautenkranzová a její film Kozlonoh.
Přichází nová doba a noví lidé; objevují se jména jako Karel Lamač, Gustav Machatý, Ferenc Futurista. Svět si všímá našich snímků: oblíbeným se stávají Plameny života společnosti Wetebfilm a scénáristky Zorky Janovské. Pierre Simonot, vydavatel francouzského listu Cinématographie Francaise se o snímku zmiňuje v korespondenci s naprostým nadšením a mj. říká: „…divák jest překvapen fotografickou dokonalostí a nadáním některých představitelů.“ (89)
Ženy zase zaujal literární přepis Josefa Rodena Irčin Románek (1921). Na plátno vstupuje pohádka Červená karkulka (1922), nicméně notně pozměněná, aby příběh byl pro obecenstvo poutavý. Vlk je zde ve skutečnosti zakletý hříšník Jiřík.
Karel Lamač zaujal v české kinematografii významnou pozici. Díky němu se stává i s Anny Ondrákové slavná herečka (detaily k jejímu životopisu a filmografii zde).
Anny Ondráková, ukázka, YouTube:
A hvězda stoupala od odstavců v tisku až po celostránkové články.
„Mládí, krása, talent – tak lze stručně vystihnout zjev této „evropské“ Mary Pickfordové, jak ji nazývá vídeňský tisk. Zdá se však, že zdar mládí a krásy je umělkyni pouze samozřejmým předpokladem, prostředkem přibližujícímu se k jedinému cíli: sloužiti svému skvělému talentu,“ uvádí Český filmový svět v roce 1921.
Publikace Kateřiny Boušové se zaměřuje na českou kinematografii ve svých plenkách až do roku 1930. Probíráte se kvalitní a detailní knihou, doplněnou dokumenty, citacemi z tehdejšího tisku, fotografiemi a vzpomínkami tvůrců a aktérů kulturně společenského dění. Shlédnete tehdejší technické „výdobytky“, seznámíte se s prací v interiéru a exteriéru, poznáte první ateliéry (jejich vzestup i pád či vyhoření). Přečtete si o historii prvních biografů, či devadesát let staré dopisy čtenářů. Seznámíte se s řadou filmařských zajímavostí. A mnohé se dozvíte z životopisů osobností jako byl Karel Lamač, Martička Marwille, Theodor Pištěk, Mac Frič, Otto Heller, Anny Ondráková.
Bravurně vypracovaná kniha vás uvede do příjemné nostalgie, kdy máte pocit, že se doslova dotýkáte historie, přehrabujete se těmi novinami a letáky a vidíte tváře, které díky plátnu a této publikaci svým způsobem neodešly ze světa.
MB
fotografie a citace: publikace Kateřiny Boušové, Než film promluvil
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
