Medaile za ztraceného Boha – „velké dějiny“ v osudu jednotlivce

To, v jaké době žijeme, nás ovlivňuje a formuje. Na každého mají „velké dějiny“ určitý vliv, každému z nás ovlivňují osud. Někomu zásadně, o jiného se jen jakoby lehce otřou. Ale i to může být jen zdáním, neuvědoměním si, nepřiznáním jakéhokoli vlivu zvenčí na vlastní život. Vliv „velkých“ dějin – společnosti – má na jednotlivce různý dopad. Záleží na výchově, rodinné paměti, vnitřní etice, schopnosti rozhodovat za sebe sama.

Anna Markowitz, Medaile za ztraceného Boha, Motto 2012.

Anna Markowitz přichází s románem, který jeden takový proces vlivu „velkých dějin“ na jednotlivce líčí. Autorka v něm zhmotnila drama vlastního otce, které se stalo jejím osudovým zadáním. Román se dotýká především osudu Kurta Elmana, poté jeho první ženy a syna, kteří žijí v Sovětském svazu, a osudu dcery Erny z druhého manželství. Odvíjí se na pozadí druhé světové války a posléze šedesátých let minulého století.

Velmi silný příběh začíná v období nástupu hitlerovského fašismu a s ním zrozené zrůdy „konečného řešení“. Kurt Elman, mladý muž z ostravské židovské rodiny, touží stát se hudebníkem. Jeho sen zhatí nejdříve smrt otce, definitivně pak válka. Podaří se mu prchnout z transportu a s několika přáteli se dostane do Sovětského svazu. Chce bojovat proti německým fašistům. Místo toho se ocitá v gulagu. Dokáže tu přežít, jeho vůle je neskonalá, v okamžiku, kdy vzniká Svobodova armáda, rozhodne se do ní vstoupit. S ostatními Čechy odchází ze Sibiře do Buzuluku. Zde se setká mimo jiných s Allou a Jekatěrinou. Ta druhá vyhraje souboj o něho, bude brzo jeho ženou a porodí mu syna.

Kurt Elman se dostane s armádou do Ostravy. Nic hezkého ho tady nečeká. Maminka se sestrou se nevrátí z koncentračního tábora, je sám. Proto se rozhodne, že se vrátí do Moskvy za Káťou a Dimou, malým synkem. Bude studovat, sice techniku a ne hudbu, ale dokáže to! Celé dny studuje, jenže Káťa je plná života a chce si užívat. Jsou tak rozdílní! Jednoho dne se najde pro Elmanovu ženu utěšitel. Při nevěře je Kurt načapá. Jekatěrina se cítí být ponížena, má chuť se pomstít a její milenec jí v tom nebrání.  Naopak. Napíše na manžela stížnost a tento okamžik rozhodne o osudu jejich dalšího soužití. Kurt je odvolán do Prahy s definitivní platností, musí ukončit studium, dostane se v poválečné armádě do víru nepěkných intrik.

Tuto rodinnou historii dcera Kurta Elmana z druhého manželství nezná. Ani její matka neví úplně všechno. Erna netuší, že má v Moskvě bratra Dmitrije, dozví se o něm od maminky a rozhodne se, že ho najde. Napíše dopis, dokonce se jí podaří bratra v Moskvě navštívit, je jím nadšená, stejně jako on je okouzlen svou sestrou. Chtějí si být oporou, avšak netuší, že jejich rodiče o to vůbec nestojí a nejen rodiče. Jejich snahy o sblížení definitivně přetrhnou velké dějiny i malé zloby. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ukončí naděje na obrodu společnosti v Československu, definitivně zničí i zdraví Kurta Elmana. Nenávist Jekatěriny k bývalému muži, která ji spaluje po celý život a která jí nedovolí, aby se syn s otcem setkali, poté závist její někdejší sokyně Ally, která Dimovi namluví, že Kurt Elman není jeho pravým otcem, zapříčiní, že dva mladí lidé, sourozenci, mají k sobě dveře pevně uzamčeny…

Kurt Elman prošel s hlavou vztyčenou velkými šarvátkami, velkými okamžiky, přesto, nebo právě proto, na poli rodinném se mu nedaří. Nedokázal věřit – ani blízkým, ani sám sobě. Nechtěl přijmout vlastního syna, protože ve své ublíženosti rád přijal tvrzení, že on jím doopravdy není. Jeho dcera stejně jako on však šla za svým cílem právě v té osobní rovině a neuhýbala ze svých rozhodnutí. Svého otce tím velmi překvapila a možná i zahanbila, kdo ví. Přesto se dočkala jako on zklamání: „velké dějiny“ podpořené mstou „malých“ jednotlivců zasáhly.

Román, jenž zpracovává historická údobí téměř s dokumentární přesností, zalidňuje právě ony „velké“ události „člověčinou“. Ukazuje, jak jednotlivec mnohdy nedokáže domyslet následky vlastních činů, jak mnohokrát zaslepeně odmítne vidět a chápat dění kolem sebe z jiného úhlu pohledu, jak v každém z nás tak trochu vítězí sobeckost, ublíženost a závist nad tolerancí, otevřeností a upřímností.

Román Medaile za ztraceného Boha se mi dostal hluboko pod kůži. Dlouho jsem přemýšlela nejen nad osudem jeho hrdinů, ale i nad svým vlastním. Vybavila se mi celá řádka osobních okamžiků, nakonec mi vytanula v hlavě otázka: převzala jsem rodinnou osudovou štafetu se stejným pochopením a odpovědností jako hrdinka knihy? A tady vidím největší sílu románu Anny Markowitz: přinutí nás k zamyšlení se nad vlastní osudem. Ukáže nám i to, jak se stát za sebe sama odpovědným. Provází nás základními existenciálními a etickými otázkami. Odpovědět si na ně však musí každý sám. S tím nám totiž nikdo nemůže pomoci.

Jana Semelková

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]