Nádherné české pohádky s bohatými ilustracemi – nejen pro děti.

Tu a tam mám chuť si přečíst příběh, který dobře skončí. K tomu jsou pohádky jako stvořené. Také mívám touhu se nechat laskat skvělou češtinou – tady už člověk musí vybírat, protože k tomu jsou stvořené příběhy jen některých autorů. Poslední dobou se na můj noční stolek dostaly tři knížky s pohádkami – všechny stály za to (obsahem určitě, některé i formou).

Tahle knížka je plná krásných příběhů přímo ze života. Prostě takových, jaké nám předkládal pan Nepil i v knížkách pro dospělé. Vždycky, když se mi dostane do ruky některá Nepilova knížka, zajásám – krásná čeština, fůra fantazie, úžasné obraty, nečekané zvraty a hlavně život, život, život. Strakaté pohádky jsou takovými pohádkovými fejetony. Jakmile začnete číst, okamžitě (míním nás starší) se vám v uších rozezvučí autorův typický přednes, jak jsme ho slýchávali z Dobrých jiter.

Strakaté pohádky uspořádaly do souboru Ivana Hutařová s ženou Františka Nepila Zdenou. Autor je psal pravděpodobně v sedmdesátých letech a nyní vyšly (vloni) poprvé knižně. K souboru, který kdysi připravoval k vydání sám František Nepil, editorky připojily ještě čtyři pohádky, jež byly publikovány v dětských časopisech a jež byly napsány přibližně ve stejné době. Vznikl nový sborník dvanácti pohádek. Jedna je hezčí druhé! Hned v první se třeba setkáváme s vodníkem z Hýskova, co vládl na Berounce od Nižboru po berounský jez, v druhé jde zase o ševce žalobníka, který málem kvůli žalování přišel o krk. Osobně jsem si nejvíc zamilovala pohádku O prolhaném pejskovi, která vypráví, jak dřív nemuseli psi hlídat baráky, protože nikdo nekradl, a oni jen měli za úkol vítat návštěvy. Ale jednou jedna psí máma měla tři štěňata, jedno z nich – Haryček – chytilo od koček lhavou nemoc, kterou roznášejí kočičí blechy. Zkrátka Harýček začal lhát, jako když tiskne. A tak s ním musela máma k doktorovi Bernardýnovi, a ten to všechno odhalil. Nařídil štěněti klid v boudě a hlavně zásyp na blechy, to aby kočičí blechy neroznesly lhaní po vsi. Jenže psík neposlechl, utekl dřív, než se vyléčil, a kočičí blechy infikovaly všechny lidi v okolí a postupně se dostaly do celého světa:

Nepilovy pohádkové fejetony vyšly v Knižním klubu a ilustracemi je ozdobila (velmi pěkně) Marie Tichá.

Druhá pohádka, kterou jsem si užila o Vánocích, je dlouhá. Jde o celistvý příběh, který mnohý z nás zná z televizní obrazovky. Lidušku Patočkovou tehdy hrála Ivana Andrlová.

Setkáme se s drakem, který se nevyvedl dračím rodičům, jak by měl – místo několika hlav měl jen jednu – a protože se živil jen dřevěným uhlím, které si sám pálil, nechtěl žrát ani princezny. Byl zkrátka dobrák. Jenže uhlíři Patočkovi, který měl glejt, že v království smí mít pálit dřevěné uhlí jen on a nikdo jiný, se nelíbilo, když za sedmi vršky spatřil stoupat kouř z milířů.  Netušil, kdo to tam mu leze do zelí, ale štvalo ho to. Jenže si vyvrtl kotník. A tak dcera Liduška se rozhodla, že zjistí, kdo je tatínkovi k zlosti:

Vedle Patočkovy rodiny poznáme pana krále, co hledá ženu synovi a dceři ženicha. Krále, který se rád vychloubá a rozhoduje a který se nakonec poleká hrozby draka. Protože se bojí o svou dceru, udělá z uhlíře Patočky krále, aby… Prostě se to všechno zašmodrchá a nakonec dopadne úplně jinak, než se zprvu zdálo. Inu, jako ve správné pohádce!

Markéta Zinnerová píše laskavé příběhy, kde zdravý rozum vítězí. Moc se v nich nebojuje – nemá ráda války, násilí a krutosti. I kvůli tomu je její drak laskavý a hodný. Jenže i on dokáže vzbuzovat hrůzu, když okolí je nevědomé a bojí se ho bez znalosti věci. Vlastně nás svým příběhem autorka nabádá: Nebojme se přicházet věcem na kloub, nestrachujme se dopředu – řada věci by se tím vyřešila, aniž by jedna či druhá strana musela tasit meče. Nebylo by to dobré pro náš svět? Ilustracemi příběh doplnila dcera autorky – Petra Z. Jelen, kniha vyšla v Mladé frontě.

Vladimír Hulpach vandruje z místa do místa a vypráví příběhy o strašidlech, které se tam či onde vyskytovaly. Vždycky vychází z dávných pověstí a bájí.  Je milé si číst o skřítcích, čertech, pokladech… Do nového výboru se vešlo téměř padesát pohádek. Jen je škoda, že nemapují celou republiku rovnoměrně – například Brdy jednoznačně vedou. Ale tomu zase rozumím, neboť pan Hulpach je v těchto místech doma. Tak je jasné, že místní pověsti jsou mu nejblíž a asi jich i nejvíc zná.

Užila jsem si pěkně s přízraky a démony, procestovala kus země a pokochala se ilustracemi Karla Franty – z tohoto hlediska se zdá být kniha přínosem. Jenže ne všechno je v novém výboru dobře – velmi okleštěný výběr pohádkových vyprávění (původní vydání mělo dva svazky a putovalo zvlášť po Čechách a zvlášť Moravou a Slezskem) vlastně mnoho zamlčelo, a tak se někteří čtenáři-patrioti mohou cítit ošizeni. To je, myslím, trošku na škodu. Za větší prohřešek však považuji sazbu – nitkové písmo a šedý tisk se špatně čtou. A to si pohádkové báje Vladimíra Hulpacha opravdu nezasluhují. Kniha vyšla v Albatrosu.

Prošla jsem se pohádkami autorů, které mám ráda. Je dobře, že tyto příběhy vyšly – poprvé, podruhé či pokolikáté…  Vždyť všechny patří do zlatého fondu knížek pro děti a mládež. Jen se mne neptejte, která z nich se mi líbila nejvíc – nevím, neumím vybrat. Každá v sobě nese určité kouzlo, určitý klad, každá se hodí pro jiné rozpoložení čtenářovo. A protože já jsem je četla v době vánoční, asi jsem zvolila tu nejlepší dobu – k Vánocům totiž fantazie patří, o Vánocích se nejen čte, ale i žije pohádkově.

Jana Semelková

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]