Noční můra dvanáctileté Florence – strašidelný příběh s nečekaným koncem
Strašidelné duchařské příběhy lákaly, lákají a lákati budou čtenáře snad všech generací. Samozřejmě, že se mění jejich forma, styl, ale podstatné v nich jsou ony hrůzostrašné momenty. John Harding se vydal po osvědčené cestě klasiky. Jeho román Florence a Giles je nápaditou poctou klasické duchařské novele Utažení šroubu od Henryho Jamese. Nenaplnil svůj příběh monstry, mrtvolami, krvavými stopami a uhnívajícím masem. Vypráví příběh, který se jistě někdy někde někomu mohl přihodit, příběh, v němž nositeli děsu jsou lidé z masa a kostí, lidé s nedostatky i klady.
Hardingův Florence a Giles je klasickým duchařským románem s prvky hororu, jenž navíc přináší velmi zajímavý styl vyprávění. Příběh svůj a svého bratra líčí dvanáctiletá sirota Florence – dívka, kterou strýček-poručník s jejím bratrem Gilesem odsunul s hrstkou sloužících do odlehlého chátrajícího sídla. Zde má Florence žít v ústraní, Giles se časem má přesunout do škol, aby dosáhl vzdělání. Dívce je totiž na přání poručníka vzdělávání odepřeno. Má se věnovat jen výuce znalostí o dobrém vedení domácnosti. Náplní jejích dnů se má stát vaření, vyšívání a nezávazná komunikace (tedy žvanění o ničem). Vnímavá dívka, které služebnictvo nevěnuje patřičnou pozornost, objeví knihovnu a díky své přirozené inteligenci se svépomocí naučí číst i psát. Od toho okamžiku hltá jednu knihu za druhou, začíná žít v oparu knižních příběhů a současně si vyváří vlastní jazyk. Je posedlá slovotvorbou, její obraty jsou nečekané, slovní spojení krkolomná a mnohdy až dojemná. Vyjadřují její touhu po komunikaci, po dalším vzdělávání a zároveň ukazují na osamělost. Florence kromě svého bratra nemá nikoho na světě. Upíná se k němu a jakékoli rozdělení velmi těžce nese. Ostatně mladší sourozenec je na tom velmi obdobně.
Je pravdou, že onen nezvyklý styl zpočátku trochu drhne při čtení. Čtenář si musí na něj navyknout, ale brzy se dostane do tempa a sleduje bez potíží dívčino vyprávění.
Podivný je příběh, jejž budu vyprávět, nesnadno ho vstřebat a pochopit, a proto je štěstí, že se mi k tomu dostává slov. Mohu o sobě říci, ač se to patrně nedělá, že na dívku svého věku jsem velice slovná. Nadobyčej slovná, mám-li hovořit upřímně. Jelikož však můj strýc chová vyhraněné názory na vzdělávání žen, skrývám svou výřečnost, podpokličkuji ji a držím své projevy, vyjma těch nejprostších, zakatřené v mysli. Toto utajení, jež se mi stalo zvykem, se zrodilo ze strachu, z mého velikého strachu, že kdybych mluvila tak, jak myslím, bylo by hned jasné, že jsem se zdržovala u knih, a zakázali by mi knihovnu. A to, jak jsem vysvětlila nebohé slečně Whitakerové (bylo o krátce předtím, než zneštěstila na jezeře), bych jen sotva unesla.(strana 13)
Není to nádherné – nejsou slova jako podpokličkovat, zneštěstit, zakateřit, být slovný nádherná? A podobných je v knize přehršle. Například, když se Florence učí se svým přítelem Theem bruslit, tvrdí, že „dřevnila“, že „pojala přítulnost k ledu“, avšak „brzy zvládla nenahlavit ani nenahýždit do ledu celých deset minut“. Tady je na místě složit poklonu Čeňku Machotovi za jedinečný překlad, za jeho vytvoření neobvyklých slov a trefných variací slovosledu. Musel to být nelehký oříšek, ale výsledek je pro všechny skutečnou lahůdkou.
Co říct k obsahu? Nerada bych mnohé vyzradila. Snad jenom tolik, že dvanáctiletá sirota se obává o osud svého bratra. Má strach, že budou oddělení a ona bude sama. Snad i proto často bloudí náměsíčně sídlem, ničená opakovaným snem, v němž přízračná žena ohrožuje jejího milovaného bratra. Noční můra rozpíná křídla stále víc a víc a vše se vyostří v okamžiku, kdy po nešťastně utonulé guvernantce přijede nová vychovatelka. Ale je všechno tak, jak si ve svých představách zosnovala Florence, nebo je to jinak?
John Harding spředl příběh plný napětí a strašidelných momentů. Nestraší čtenáře žádnými monstry či oživlými mrtvolami. K vytvoření atmosféry strachu mu totiž stačí ponurý, zaprášený dům a podivná, hloubavá náměsíčná dívka trpící nočními můrami.
Florence a Giles je vzrušující strašidelný duchařský román, dokonale vykonstruovaný, jedinečně vyfabulovaný, se skvělou a trošku nečekanou pointou. Patří mezi velmi zdařilé hrůzostrašné příběhy, které v sobě skrývají určitou nostalgii a poetiku dávných časů. Nic se neděje náhodou, vše se může stoprocentně stát. Čtenář se obává o osudy jednotlivých postav, aby nakonec zjistil, že ten, o koho se nejvíc strachoval, je možnou příčinou podivných událostí.
Název: Florence a Giles
Autor: John Harding
Překladatel: Čeněk Matocha
Vydáno: 2012
Stran: 276
Vydalo nakladatelství: Plus
Zdroj foto: www.albatrosmedia.cz
Jana Semelková
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
