Alex Rovira, co mne zaujalo.

Alex Rovira patří v současné době k jedněm z nejpopulárnějších španělských spisovatelů a přednášejících; je ekonomem, poradcem, a autorem řady publikací (nejznámější je Good Luck). Spolupracuje s předními španělskými médii. Na svých konferencích mimo jiné mluví o změnách pro budoucnost a o hledání lidštější ekonomiky. Nelze mít neomezený růst v omezeném světě, říká a dodává, že je potřeba najít rovnováhu.

Podle Roviry existují pouze dva typy lidských bytostí, nejsou definované barvou kůže, ani ideologií, či náboženstvím. Jsou prostě buď lidé slušní, anebo neslušní.

Už od dětství ho fascinuje poezie, stále má pod stolem složenou hromadu knih všeho druhu. A říká, že je rozdíl mezi inteligencí, moudrostí a učeností. Nejmoudřejší lidé, které kdy prý potkal, byli lidé prostí. Moudrost a učenost nemusí znamenat vysokou inteligenci, ale hlubokou reflexi toho, co zažili. „Musíme kultivovat jednoduchost,“ dodává.

Nový rok přivítal Alex Rovira na svém blogu a potažmo na Facebooku jakousi bajkou, jejíž výklad nechal na svých fanoušcích. Volně by se dala přeložit asi takto: Chudý zemědělec měl jen jednoho koně, který mu pomáhal s prací. Pak se mu však stala nemilá událost. Kůň spadl do hluboké díry. Nemohl se vydrápat ven a ani zemědělec nevěděl, jak ho odtamtud dostat. A tak se nemilosrdně rozhodl, že to zvíře v jámě rovnou pohřbí. Spolu se šafářem házeli na koně hlínu. Jakmile ale dopadla na jeho záda, otřepal se a kopyty ji pod sebe zadupal. Kbelík po kbelíku se vršila v jámě zemina a kůň se tak postupně dostal až na samotný povrch. Tak země, která ho měla pohřbít, se stala tím, co mu pomohlo vystoupit zpátky na povrch. Jeho život byl zachráněn. A Rovira k tomu dodává aforismus, na nějž si v této souvislosti vzpomněl: „Z kamenů, které po mne házeli, postavil jsem si krásný domov.“

Podle Alexe Roviry je vědecky dokázáno, že se lidé každodenně snaží být někomu něčím vděční. Díky tomuto postoji můžeme v tom druhém vidět jeho přátelštější stránku. Méně tak podléháme depresím, jsme empatičtější a máme pocit, že si zasloužíme dobré věci.

Vděčnost je přátelský symbol, dalo by se říci, že vítá lásku. Vděčnost vytváří dvojí pohyb. Svým gestem přistupujeme k tomu druhému po vnitřní i vnější stránce. Upřímná a spontánní vděčnost přijímá dovnitř něco nového. Předmět vděčnosti se od tohoto okamžiku stává naši součástí. Vnější stránka může být třeba podání ruky.

Jen hlupák může být nevděčný, protože nedokáže rozpoznat hodnotu toho, co přichází od druhého. Marnost netouží po vděčnosti. Marní, narcističtí a sobečtí jedinci, ti neumí být vděční.

Měli bychom být vděční za život, za zdraví, za milovanou osobu … Měli bychom být vděční i za drobnosti – za příjemnou konverzaci, malé gesto, téměř nepostřehnutelný dotek.

Vděčnost nelze být bez pokory (španělsky humildad). Což etymologicky vede k humusu, k plodné zemi.

Někdy neznáme hodnotu toho, co máme, dokud to neztratíme. Zdraví těžko oceníme, jak je pro nás nepostradatelné, když nejsme nemocní.

Vděčnost je také radost ze vzpomínek nebo z lásky k něčemu, co bylo. Na jedné straně může být lítost, že už je to pryč, na druhé je tu radost ze vzpomínky. Jak uvádí André Comte-Sponville ve svém Filozofickém slovníku: „Vděčnost je vděčná vzpomínka na to, co se událo.“

Vděčnost ale nemá prostor pro nostalgii. Minulost totiž dává smysl. Dokonce i ztráta má svůj smysl. Když ztratíme někoho blízkého, přijde ukrutná bolest. Člověk nemá žádná slova, která by ji byla schopna popsat. Můžeme již jen vzpomínat. Jakmile bolest opadává, radost do života se postupně navrací. Víme, že ta jizva tam stále je, ale rána už byla uzavřena.

Máte-li zájem, pak jeho oficiální Facebook je zde.