Znovu vyšel dojemný román pro děti z konce druhé světové války: Říkali mi Leni.

Zdeňka Bezděková, Říkali mi Leni. Albatros 2012.

Možná jste tu knížku četli jako děti. Možná ji četli i vaši rodiče. A teď ji mohou číst vaše ratolesti. Zdeňka Bezděková napsala tento citlivý příběh už v roce 1948, krátce po válce. Přepracovaná verze vyšla v roce 1959.

Říkali mi Leni je dojemným románem, určeným dětem od sedmi let.  Popisuje příběh desetileté či jedenáctileté Leni Freiwald, která se nachází v pěstounské rodině, v německé rodině na „převýchovu“, jak se v mnohokráte za druhé světové války stalo. Neví, že žije v jiném prostředí, přesto v ní hlodají pochybnosti. Maminka ji nepohladí, nečiší z ní láska. Přesto Leni nějak podvědomě tuší, že ji maminka dříve milovala. Nechápe, proč si nikdo z rodiny nevzpomíná na takové jemné drobnosti: že dříve táta (již zemřelý) nosil vousy, že měli doma psa Vořecha, že nikdo není schopen jméno toho pejska vyslovit? Proč jí maminka nedokáže vyprávět zážitky, když byla Leni malá? Proč to každý odbude jednou, dvěma nic neříkajícími větami bez příběhů, nebo zcela odběhne od tématu?

Leni vnímá tento chladný přístup těch nejbližších, ale ani ve škole se necítí dobře. Paní učitelka je stále plná árijských ideálů, a proto musí odejít. Pohrdá Leni i vším, co je neněmecké. Děti už nesmí zvedat pravou paži na místo pozdravu, nyní jsou pod americkou správou. Nemají své nové „okupanty“ v lásce, neboť jsou v pozici poražených a těžko se vyrovnávají se skutečnostmi, že jeden národ nemůže být výš nad ostatními a že byli ve válce ve jménu své ideologie schopni způsobit tolik krutosti a zla. Nový učitel se vrátil z koncentračního tábora a styl vyučování je absolutně odlišný od předchozí vyšším německým ideálům zaslíbené paní učitelce. Děti jsou zmatené a nový pan učitel těžko hledá spřízněnce.

A právě Leni si ho zamiluje. Je snad prvním, kdo jí věnuje upřímný úsměv a pohladí ji, kdo ji pochválí a motivuje. Postupně se dozvídá z útržků vět a vzniklých poválečných okolností, že její domněnka, že nejspíš pochází odjinud, je pravdivá. Pátrá po své minulosti skrz nalezený kufřík na půdě až po rozhovor s americkým důstojníkem. Nebylo to snadné. Leni se totiž nenacházela na seznamu pohřešovaných, přesto se podařilo postupně sehnat další fakta a zjistit skutečnou pravdu.

Říkali mi Leni jsem poprvé četla na základní škole. A podruhé nyní. Už mi není deset, ale brzy mi bude čtyřicet, přesto mne tento příběh neustále dojímá. Válka je sama o sobě zločinem. Tím nejkrutějším umí být právě k dětem. I když v této knížce se nedočtete o žádných extrémních fyzických násilnostech (sem tam padne jen facka), přesto cítíte tu vnitřní bolest – holčička vyrůstá jinde, než by měla, byla odtržená od své rodiny, otce popravili. Její osud byl změněn, a sic už bylo po válce, ta lež tu stále byla a nikdo z okolí neměl zájem to změnit. Je to bolest jakési nemohoucnosti, snahy zjistit pravdu, ke které vám ale nikdo nechce napomoci.

Trochu smutné čtení na Vánoce, přesto bych ji mnoha dětem přála pod stromeček. Minulost nevymažeme a tento příběh přináší dětem druhou světovou válku, o niž se učí ve škole, z jiného pohledu. Z pohledu malé dívky, která svět vnímá jinýma očima než dospělí.