Karel Gott má svou pohádku! Pojďte se podívat blíže.

Nesmrtelný Zlatý slavík Karel Gott se dostal do pohádky. V nové pohádkové knize Jak maminka vylezla na věž rozhlasové reportérky Michaely Veteškové, kterou nyní vydalo Nakladatelství Prchal, je i pohádka nazvaná Jak se maminka proletěla se slavíkem. A tím slavíkem není nikdo jiný než Karel Gott, který v netradiční pohádce vystupuje jako slavný zpěvák Karel Gott. Výtvarnice Lucie Seifertová, která pohádkovou knížku ilustrovala, dokonce Karla Gotta nakreslila jako slavíka. A co říká na netradiční pohádkovou knihu sám Karel Gott? „Ta knížka je krásná, věřím, že se dětem bude líbit,“ usmívá se Mistr.

Za vznik knížky Jak maminka vylezla na věž mohou děti. Když přijdete pozdě z práce domů a uvidíte v očích dětí výčitku, že nejste s nimi, tak máte několik možností. Reportérka Českého rozhlasu Michaela Vetešková se rozhodla pro tu méně obvyklou. Omluvit se pohádkovým vyprávěním o tom, co jí v práci zdrželo. Dětem tak přibližuje podstatu práce novinářky, ale zároveň s nimi hravou formou sdílí společný čas.

Popisuje, jak uvízla na hradě Křivoklát, protože musela jít rozhoupat zvon na věži nebo jak musela kormidlovat loď, protože na ní nebyl kapitán. Hravou formu se jim svěřuje, jak těžké je natáčet rozhovor s někým slavným nebo jim úplně vážně prozradí, že se po chodbách Českého rozhlasu potuluje duch zvaný Rozhlasák a nutí lidi mluvit do mikrofonu.

V knížce Jak maminka vylezla na věž je celkem jedenáct pohádek a každá se odehrává v neobvyklém prostředí. Jednou musí maminka vytočit hrneček v keramické dílně, kde potká skřítky, podruhé se musí utkat se šatními moly ve skladu filmových kostýmů. Knížka je inspirována nejenom reportážemi, které jako reportérka natáčela, ale také setkáním s lidmi, které považujeme za hvězdy ve svém oboru. Operní pěvkyni Magdaleně Kožené češe vlasy, první sólistce Anglického národního baletu Darii Klimentové hledá ztracené boty, a když chce vést rozhovor s Karlem Gottem, musí se proměnit v ptáčka a uletět s ním před jinými dotěrnými novináři.

„Ta knížka je krásná, věřím, že se dětem bude líbit,“ řekl o pozoruhodné pohádkové knize sám Karel Gott. Knihu ilustrovala autorka bestselleru Dějiny udatného národa českého Lucie Seifertová, držitelka cen Magnesia Litera, Zlatá Stuha, Zlatá Pečať, televizních cen Elsa, Trilobit. Její kniha Dějiny udatného českého národa byla nominována na dětskou knihu desetiletí a byla také zfilmována.

Kniha Jak maminka vylezla na věž je druhou pohádkovou knížkou reportérky Českého rozhlasu Michaely Veteškové. Její prvotina nazvaná Jak maminka vylezla na strom aneb Maminčiny rozhlasové pohádky vyšla před rokem a prodalo se jí pět tisíc výtisků. Jak nahradit dětem čas, který nemůžeme trávit s nimi? Tím nejpřirozenějším a velmi prostým způsobem – vyprávět jim pohádky – podobně jak to udělala Michaela Vetešková, když se chtěla své malé dceři ospravedlnit za to, že místo aby ji ukládala večer do postýlky, natáčela reportáže.

Zaměstnaná maminka se vrací každý večer pozdě domů. Tam na ni čeká malá dcerka, která se ptá, proč není s ní. Matka se jí snaží ztracený čas alespoň částečně vynahradit. Vypráví svému dítěti pohádky na dobrou noc o tom, co jako rozhlasová reportérka ten den zažila. Dokáže rozmlouvat se stromem, na který vyleze, aby natočila reportáž o práci stromolezců. Když vyšplhá na jezdeckou sochu Jana Žižky, aby se podívala, jak se opravuje, unese ji vojevůdcův kůň. Během osmi večerů se tak dítě něco dozví o výrazných postavách českých dějin anebo o lidech, kteří mají nezvyklé zaměstnání. Maminka se díky své profesi dostane na místa, která jsou běžně nepřístupná, a setká se s pozoruhodnými lidmi.

Tak vznikla kniha osmi rozhlasových pohádek Jak maminka vylezla na strom jejíž kmotrou se loni stala herečka a spisovatelka Eva Hudečková. Knížku vtipných omluvenek zaměstnané maminky ilustrovala autorka bestselleru Dějiny udatného národa českého Lucie Seifertová, která každý večer také uspává své dva malé syny s pocitem, že je pro »samou práci« o něco zásadního šidí.

Michaela Vetešková pracuje jako reportérka Českého rozhlasu. Její hlas znáte z reportáží Radiožurnálu i rádia Česko. Dřív byla redaktorkou ČRO 2 Praha (dnes Dvojky). Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde navštěvovala Katedru uměnovědy. Narodila se ve Vsetíně. Od roku 1998 žije v Praze. S manželem vychovává sedmiletou dceru Luisu Marii a sedmiměsíčního syna Michaela Fabiana.

Lucie Seifertová je autorkou řady leporel o historii českých měst i hradů a zámků. Její devítimetrové leporelo Dějiny udatného českého národa získalo cenu Magnesia litera, Zlatá stuha, Zlatá pečeť a bylo nominováno Magnesii literou na dětskou knihu desetiletí. Animovaný seriál České televize o Dějinách udatného českého národa získal Trilobita a byl nominován na Cenu TýTý. Narodila se v Poděbradech, vystudovala AVU Praha u profesora Jiřího Sopka. Spolu s manželem Petrem Prchalem žije v Praze a vychovávají dva syny Antonína a Petra Jaroslava.

Pohádka: Jak se maminka proletěla se slavíkem

„Jsem natolik ulítaná, že se stěží držím na nohou,“ prohlásila maminka, která se právě vrátila z práce. Holčička s chlapečkem jí rychle přinesli sklenici vody a tatínek přistavil židličku. Vypadala unaveně, proto jí vůbec nevyčetli, že přišla pozdě.

„Jste moc milí, za to vám prozradím, kde všude jsem lítala a s kým,“ zašvitořila, jakmile popadla dech a sedla si. Rodinka už byla zvyklá na její neuvěřitelné příhody a těšila se na mámin další příběh.

Dnes mě v rozhlase navštívil tak slavný zpěvák, že jen když vyslovím jeho jméno, všichni budete vědět, o koho jde. Měl mi povídat o nových písničkách.

Jenomže sotva se o jeho příchodu dozvěděli novináři, seběhli se zblízka i zdaleka a obklíčili nás na chodbě.

„Mistře, jakou písničku máte nejraději?“ pištěla dáma s péry v drdolu a samou nedočkavostí se natřásala jako přerostlý pštros.

„Musím si sáhnout na Karla!“ zajíkala se jiná novinářka a těmi pštrosími péry se ovívala, aby samým vzrušením neomdlela.

„Dejte mi autogram!“ vřískal muž v barevném tričku a kroužil kolem zpěváka jako všetečný papoušek kakadu.

„Mně taky,“ ječela dívka a horlivě mávala rukama, až se málem vznesla nad zem.

Mezi tím vším pobíhal zuřivý fotograf a blýskal na všechny strany nejenom svým objektivem, ale i pohledem, protože jsme mu překáželi ve výhledu.

„Pusťte nás! Potřebujeme projít,“ volala jsem zbytečně, protože můj hlas v tom mumraji úplně zanikal. Byli jako smyslů zbavení a já si připadala, že stojím u stánku, kde rozdávají zmrzlinu zadarmo.

„Vůbec vám vaši slávu nezávidím,“ pípla jsem ustrašeně a přemítala, jak se z tohoto zajetí dostaneme.

Slavný umělec pokyvoval hlavou a vypadal, že je na takové chování zvyklý.

„Takhle to dopadne vždycky, jakmile se někde objevím,“ podotkl a situace se zhoršovala.

Dáma s péry v drdolu natahovala krk a štípala kolegyni do lýtka, aby jí uvolnila místo. Ta zase klovala do ramene muže v barevném triku, protože přes něj neměla dobrý výhled a ten na oplátku šťouchal do dívky, která stála těsně u nás.

„Asi naše setkání odložíme,“ prohlásil zklamaně můj host a bylo jasné, že musím něco rychle vymyslet. Jenomže nápady mi v tom zmatku a tlačenici úplně došly. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nemohla jsem na nic přijít.

V okamžiku, kdy se k nám přihnal neomalený fotograf s velkým objektivem a praštil mě jím do hlavy, mi naštěstí svitlo.

„Zkusíme jim uletět,“ oznámila jsem zpěvákovi a ten se na mě podíval nadmíru překvapeně, protože lítat neuměl.

„To je prosté. Představíme si ptáčky, které známe nejlépe, a proměníme se v ně,“ vysvětlila jsem mu. On se zamyslel, šibalsky se pousmál, zavřel oči a řekl: „ Jednoho ptáčka bych si uměl představit docela dobře. Mnohokrát jsem vyhrál v  každoroční soutěži o nejlepšího zpěváka sošku Zlatého slavíka a takových sošek mám doma docela pěknou sbírku. “

Pak si stoupl na špičky a odrazil se od země. Než jsem vykřikla údivem, zamával křídly a vznesl se do vzduchu jako malý slavíček. Kroužil mi nad hlavou, zatímco ostatní novináři si pro samé hašteření ničeho nevšimli.

Zadržela jsem dech, zavřela oči a vzpomněla si na vrabčáka, který nám den co den poskakuje na dvorku u krmítka. Zatřepala jsem se, a až na druhý pokus vzlétla. Byla jsem totiž od rána dobře nakrmená.

Poněkud těžkopádně jsem zamířila za slavíkem, který právě hledal otevřené okno, aby vyletěl ven z budovy rozhlasu.

„Vrkú, tudy Mistře,“ povykoval šedivý holub, který seděl na střeše a pyšně nadouval volátko, „Vrkú, jsem vaším velkým fanouškem.“

„Děkuji,“ zašvitořil zpěvák a dostal se ven. Byla jsem těsně za ním a křidélkem ukázala na nejbližší strom: „V té zelené koruně se schováme, tam nás nikdo rušit nebude.“

Slavík souhlasně pípnul a společně jsem dosedli na mohutnou větev.

Ale jak jsem se mýlila! V každém košatém stromě jsou přece ptáci! Ještě jsem ani nestačila vytáhnout ani mikrofon, abych mohla nahrávat rozhovor s Mistrem, a už tu byla sýkorka se žlutou náprsenkou.

„Píp. Vidím dobře?“ ptala se a nevěřícně mrkala černýma očkama.

„Ano sýkorko koňadro, vidíš dobře, ale teď nás rušíš, pracujeme,“ odvětila jsem, ale už mě neposlouchala.

„Holky, kde jste kdo! Sedí tu Mistr Slavík,“ pískala ze všech svých ptačích plic a její kamarádky se postupně snášely k nám na větev.

„Kdopak to je? A to snad né?“ zacvrlikal kos a údivem otevřel zobák tak doširoka, že mu z něj vypadla žížala, kterou si nesl k snědku.

„I ty, kose?“ povzdychla jsem a došlo mi, že ani na stromě nebudeme mít klid.

„Letíme si pro podpis,“ zašvitořil páreček vlaštovek a střemhlav se spustil do koruny stromu.

Zvěst o slavné hvězdě se mezi ptactvem bleskově roznesla, proto jich na větvi přibývalo. Vedle sýkorek poposedávaly vlaštovky ve slavnostním černém fráčku a sojky si kousek opodál načechrávaly modrá peříčka, aby se Mistrovi líbily.

„Obávám se, že ani tady nebudeme mít klid,“ zašeptal slavík a já mu dala za pravdu. Na větvi nás bylo moc a nebezpečně se prohýbala.

„Až tohle budu vyprávět svým dětem, neuvěří,“ štěbetala koňadra.

„Já ho viděl jako první,“ chvástal se holub své družce holubici a posadili se vedle nás. Větev nebezpečně zapraskala.

„No tak, přátelé, dohodneme se,“ zapěl slavík, „rozsaďte se po celém stromě a zklidněte se. Já vám zazpívám.“

Ptáci nadšeně zamávali křidélky.

„Pak nás necháte dodělat rozhovor,“ podotkl slavík.

„A podpisy nám dáte?“ vypískla koňadra. Zpěváček přikývl.

Opeřenci obsadili strom do posledního místečka a těšili se na koncert.

Mistr zpíval nejprve tiše, jako když zelené lístky hladí vánek, a sýkorky blahem přivíraly oči. Pak spustil hlasitěji, až se větve roztřásly a vlaštovky se nakláněly do stran, potom líbezně zatrylkoval a strom se  do taktu pohupoval s námi, a dokonce jsem ho slyšela i pobrukovat. Holubice položila holubovi hlavu na rameno a vlaštovka něžně dloubla svého milého do tvářičky.

Sotva umělec dozpíval, ptáčci splnili, co slíbili, a tichnouce zmizeli. Jen koňadra do Mistra trochu štípla, aby uvěřila, že je skutečný, a podala mu notýsek k podpisu.

Strom nás svými listy ochraňoval před případnými zvědavci, kos odháněl dotěrný hmyz a my jsme dokončili rozhovor.

Pak jsme slétli okénkem zpět do rozhlasu, otevřeli oči a proměnili se zase v lidi.

Novináři se ještě pořád hádali, a tak zpěvák zanotoval svou novou píseň.

Překvapeně vytřeštili oči, úžasem otevřeli pusy a chvíli nechápavě zírali.

Dívka přestala mávat zběsile rukama a začala se jemně pohupovat do rytmu. Muž coby papoušek kakadu dvorně vyzval dámu s pštrosími péry na hlavě k tanci a oba se na sebe usmívali. Fotograf se Mistrovi ukláněl a úplně zapomněl fotit.

Jakmile zpěvák zmlkl, zůstali stát jako zařezaní. Ten toho využil a rychle vyklouzl z rozhlasu. Stačil mi ještě poděkoval za pěkný vyhlídkový let a povědět mi, že odteď bude sypat zrní do krmítek speciálně pro vrabčáky, protože mají dobré nápady.

Foto: Nakladatelství Prchal

Ilustrace: Lucie Seifertová

zaslala: J. Semelková, nakladatelství JaS