Svatý Valentýn 1989. Není čas na lásku, ajatolláh Chomejní vyhlásil fatwu na Salmana Rushdieho.

Salman Rushdie: Joseph Anton, Vzpomínky. Nakladatelství Paseka, 2012.

Byl to „jenom“ román a vyvolal celosvětové bouře, nenávist i solidaritu. Do ohrožení života se dostali jak autor, jeho rodina, překladatelé, tak i neznámí podporovatelé. Možná jste ho ani nečetli, ale název bezpečně znáte. Mnoho titulů knih se z hlavy vykouří, zejména ty, jejichž stránky jsme ani neotevřeli. Satanské verše si však pamatuje každý.

Salman Rushdie, Satanské verše. Dokončil je 16. února 1988. Za sedm měsíců vstoupila kniha do knihkupectví. Mohla být přehlédnuta, mohlo se o ní diskutovat, mohla být „jen“ kritizována. Ale přišlo něco mnohem horšího.

Možná samotnou jiskru zažehla indická novinářka Madhu Džainová, která v India Today otiskla rozhovor a ukázku z knihy s autorovým souhlasem. Nicméně s pikantním titulkem: Jednoznačný útok na náboženský fundamentalismus. V článku byl autorovi připsán citát: „Mým tématem je fanatismus“.

Dílo se brzy dostávalo do dezinterpretační linie. Nejúčinnějším způsobem, jak napadnout knihu, je démonizovat jejího autora. V očích fanatických muslimů, fanatických obhájců svého náboženství se zrodil Satan Rushdie.

Ze všech pozdějších článků, nakonec ten v indických novinách nebyl tak „špatný“ a patřil podle Rushdieho k těm objektivnějším. A i kdyby byl sebekřivější, není omluvou ani ten, ani další texty a provolání, aby byli lidé vražděni, bylo jim vyhrožováno či jejich děti trpěly pod neustálým tlakem. Také „odvaha“ přeložit Satanské verše do jiného jazyka znamenala pro překladatele jistou smrt.

V Indii byla kniha zakázána. Brzy na to do nakladatelství přišly první výhrůžky. A útoků, nejen písemných přibývalo. Na univerzitě al-Azhar v Káhiře pronesl proti rouhačské knize velký šejch Gadd al-Hakk Alí Gadd al-Hakk 22. 11. 1988 důležitý projev. Nejznámější a nejnebezpečnější hrozbou se však stala fatwa ajatolláha Chomejního.

Na jedné straně světa se kniha pálí, na druhé – ve Spojených státech se chystá její vydání. Ale i zde vyvolává nepokoje. Je vypsána odměna 50 000 dolarů tomu, kdo zabije Salmana Rushdieho. Strach, věčné stěhování, ochranka. Vše kvůli jedné knize (?), která se záhy stává bestsellerem. Na mnoha místech světa se konají protesty proti rouhači. Jinde naopak lidé nosí hrdě placky s nápisem, Já jsem Salman Rushdie, jako vzpouru proti snaze umlčet slova v zaslepenosti náboženského fanatismu.

Některé střípky podpory jsou ve své jednoduchosti nakonec přinejmenším emotivně silné. Dozvídá se, že při stavbě nové mešity v Irsku dělníci vložili do čerstvého betonu právě jeho Satanské verše.

Naděje na lepší zítřky vysvítá, jakmile padá berlínská zeď. Pirátská íránská rozhlasová stanice čte Satanské verše na pokračování. Ale klid nepřichází a fatwa se neustále obnovuje.

Evropský parlament stojí za Rushdiem. Čelní západní představitelé i Rushdie osobně (vždy s ochrankou) se snažili o zrušení ajatolláhova nařízené trestu smrti. Nicméně zástup podporovatelů autora Satanských veršů z řad významných světových politiků rostl.

Salman Rushdie se setkal také s prezidentem Václavem Havlem, k nelibosti předsedy vlády Václava Klause, „který se od schůzky distancoval s tím, že šlo o soukromou akci, o které nevěděl (i když si česká policie vypůjčila pro hosta jedno z Klausových aut), a prohlásil, že doufá, že to nepoškodí české vztahy s Iránem.“ (349)

Po celou dobu Rushdie psal a publikoval recenze knih pod pseudonymem. Už ani nedoufal ve svobodu: Irán na výzvy Západu reagoval prohlášením, že fatwa bude trvat deset tisíc let. Situace se však změnila. Zemřel její strůjce, ajatolláh Chomejní. Formálně sice kvůli jeho úmrtí nelze fatwu odvolat, ale íránská vláda vydala oznámení, že nebude v zavraždění Rushdieho podněcovat žádné kroky.

27. března 2002 se stal konečně svobodným. A bez ochranky si sám mohl zavolat taxi.

Kam by směřovaly jeho kroky, politické a diplomatické tahy, hněv zmanipulovaného davu, vztek fanatických teroristů, kdyby nevznikly Satanské verše? Těžko říci. Salman Rushdie se ještě za svého života stal legendou. Jeho kniha se stala legendou – a nebyla vůbec jedinou, kterou napsal. Řada z nich vyšla v českém překladu. Namátkově zmiňme jen některé. V roce 2010 vydalo nakladatelství Paseka Čarodějka z Florencie, v roce 2009 Děti půlnoci či v roce 2001 Zem pod jejíma nohama.

Jeho vzpomínky mají přes 550 stran. V žádném případě se nedá v krátkém článku vylíčit všechna dramata, která se strhávala nejen kolem „rouhačských“ Satanských veršů, ale kolem celého Rushdieova života. Jeho dětství, školní šikana, vztahy, děti. Návštěvy, významná setkání s unikátními osobnostmi, zklamání i výzvy, diplomatické tahy i podřadné přesuny, chuť žít i nežít, přijímání i odmítání. Vnímání nenávisti i sounáležitosti.  Citáty a citace, vydané knihy a veletrhy… A svět v pohybu. Popisované jsou i politické a mezinárodní souvislosti. Období perestrojky a glasnosti, pád komunistických režimů, 2000 dnů fatwy, teroristický útok na americká dvojčata…

Jednoho dne se to stalo hlavní zprávou dne. Bylo svatého Valentina, ale on neměl na oslavy chuť. Jeho manželství se rozpadalo. Místo svátku lásky zatahoval záclony a zavíral okenice. A před domem mu zaparkovala televize CBS. Předtím však ještě obdržel telefon z BBC: „Jaký je to pocit vědět, že vás ajatolláh Chomejní právě odsoudil k smrti?“

„Není to dobrý pocit,“ odpověděl. A pomyslel si: Jsem mrtvý.

MB/Kjara