Recenze: Výhonek osmilisté růže
Když se vám narodí dítě, uvědomíte si, že jednou zemřete. Jeho dcera má narozeniny ve stejný den, kdy zemřela jeho matka. Obé jako by bylo věcí náhody. Na co se člověk může v životě spolehnout?
Je mu 22 let a už má téměř sedmiměsíční dítě. Byla to jen chvilka vášně. Pak se s Annou viděl až u porodu. Řekla, že ho nechce. Zůstala mu fotografie jeho holčičky. Zpočátku to byl jakoby jediný hmatatelný důkaz, že je již otcem.
Neusiluje o změnu, přizpůsobil se. Třeba ale podobná náhoda, která už způsobila mnoho změn nejen v jeho životě, jeho dceru přivede zpátky.
Maminka byla uzavřenější. Ráda trávila svůj čas ve skleníku mezi rostlinami. V lávové zemi, kde se sotva ujme nějaká sazenice, dokázala vypěstovat úžasnou okouzlující zahradu. Mnohé rostliny, vypiplané ve skleníku, se nakonec chytly i v nepřívětivém prostředí drsné země. Všichni kolemjdoucí obdivovali, jak to všechno dokázala. „Chce tomu věnovat jen trochu trpělivé péče. A hlavně čas.“ Byla její filozofie.
Pak jednou ráno vyjela pro borůvky. Havarovala. To místo dnes značí malý stromek. Zasadil ho a on se na kamenité půdě usadil.
Jeho otec by si přál, aby studoval vysokou školu. Ale on nechtěl, byl jako jeho matka. Pracoval dlouhý čas na moři, nesvědčilo mu to tam. Říkali, že zrzkové vždy trpí mořskou nemocí. Snad na té pověrčivosti něco je: rozhodně mu bylo pořád zle. Rád trávil svůj čas mezi květinami a měl pocit, že je mu maminka stále na blízku.
Je z dvojčat. Jeho bratr Josef je retardovaný. Dospělý muž, který se sotva podepsal, všude chodil za ruku se svým otcem. Ti dva, otec a Josef, vytvářeli jakousi strnulou jednotku. Když se všichni sešli společně, řeč se obracela stále směrem k mamince. Byly to běžné každodennosti, kdy otec pronesl, že maminka to dělala tak či onak. Jako by po jejím odchodu už nemohlo být nikdy nic tak dokonalé. Všechno žilo v duchu „napodobování“. Otec cítil velký pocit viny a nespravedlnosti, že je opustila. Trval na tom, že to měl být on – vždyť je přece o šestnáct let starší!
Výhonek osmilisté růže je romantickým poklidným příběhem o běžném životě. Je to přesně ta kniha, která vám přinese hřejivý pocit, že život – navzdory trpkostem opouštění a smrti – má svůj smysl, svůj běh, postupuje dopředu, ale nežene se. Máme čas na vzpomínky na naše nejdražší a přemítat o své budoucnosti. Těšit se z krásných okamžiků, které nastanou. A z kouzelné nevinosti a úsměvu dětí.
Publikace islandské autorky Auður Ava Ólafsdóttir je přesně tou, ke které se budete vracet. Mám ráda knížky, jež si můžete přečíst dvakrát, třikrát, vícekrát a pokaždé vám přinesou něco nového. Je zcela jedno, že již víte, jak děj dopadne. Nejde tu totiž jen o něj, ale hlavně o atmosféru, kterou dokáže taková knížka navodit. Vidíte tu lávovou krajinu, tu péči o drobné výhonky růže, které cestují s vámi až k pooperačnímu lůžku a dokáží navodit rozhovor s neznámými lidmi cizí země. Vzpomenu si pak asociačně i na Malého prince, na jeho opečovávanou růži na planetě, kde žádná jiná rostlina neměla šanci zapustit kořeny. Znamenala více, než jen květinu, byla nositelkou příběhu, vzpomínek, minulosti a budoucnosti. Byla jeho přítelkyní.
KJARA
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
