Vlčice ze Sernovodsku: novinářka ze Západu se převlékla za čečenskou ženu a vstoupila do zakázané zóny.
Když bylo Madině devět, poznala souvislost mezi hřmotem vrtulníku a požárem domu, hvizdem střely a výkřikem. Uměla počítat do sto padesáti, nejméně tolik mrtvých oplakávala její vesnice po první trestné akci v roce 1995. O rok později zahájená palba rozvrátila prchající dav, ranění lidé se káceli. Madina patřila k těm, jimž se útěk nepodařil. Přežila ve sklepě. Seděla tam celé dny a celé noci vedle rodičů a zdálo se jí, že detonace zní v ní samotné, bála se, že ohluchne. Ale měla oslepnout na jedno oko. Neboť po vrtulnících přišli žoldáci. Jako piráti si na hlavu uvázali slušivé černé šátky. Zdrogovaní, ožralí dobyvatelé postrkovali před sebou sotva dvacetileté odvedence. Vyvedli Madinu a její rodiče na dvůr a začali po nich házet granáty. Nakázali odvedencům, aby je napodobili. Ale jeden se vytrhl, Madina ho viděla utíkat pryč, viděla, jak zasažený střelbou žoldnéřů padá. Viděla to a pak jí střepina granátu zasáhla levé oko. Když vojáci odtáhli, prosila Madina rodiče: „Zastřelte mě taky.“ (41)
Nesmyslnost a krutost války je v publikaci Vlčice ze Sernovodsku od Ireny Brežné popisována silou ženského citu. Jak již v úvodu Petra Procházková píše, ženy jsou svými mužskými protějšky, publicisty, často kritizovány za svůj přístup – za to, že vidí válku jinýma očima. Není to jen postup fronty, politika, vojenská vybavenost, investované peníze, jednání a tak dále. Ale za vším stojí obyčejní lidé. Jsou to vesničané, kterým okupanti změnili život. Rozbili rodiny, zničili majetky, ale přesto je nepokořili.
Koncem roku 2008 bylo v Čečensku popraveno sedm žen ve věku 18 až 30 let střelbou do hlavy. Na dochovaném videozáznamu jsou zachyceny dvě z nich a je slyšet mužský, čečensky hovořící hlas: „Tys to se mnou dělala.“ Potom jsou ženy před běžící kamerou zastřeleny. Vyslovené obvinění, že se prostituovaly, se nevyšetřovalo. Byly znásilněny? Komu vadily? Naplnil se smysl odstrašujícího příkladu a po vrazích se nepátrá. Kadyrovův zplnomocněnec pro lidská práva Nurdi Nuchadžijev k tomu prohlásil, že pro ženy z horských národů platí místní kodex chování a tudíž mužští příbuzní, kteří se cítili chováním žen uraženi, sáhli k justici lynče. (108)
Když čtu stránku po stránce příběhy rozpadlých životů, mám pocit, že tohle bych psychicky nezvládla. Krčit se ve sklepě, nalézt na své zahradě mrtvého muže, jemuž již krysy sežraly tvář, vkrádat se jak zloděj na pár minut k sobě domů, než se vojáci zase vrátí, a vidět tu spoušť – rozházené rodinné fotografie, kulky v nábytku, ve zdech, v obrazech, mnoho lahví vodky, zapíchnuté injekční stříkačky a některé ještě nevyužité. Jen si vzít to nejdůležitější a jít hned pryč. V noci budou vojáci opět zpátky a dokončí své dílo.
Čečenské ženy navzdory hrůze kolem, hladové, bez manželů, vycházely z domu vždy velmi upravené. To byla forma jejich protestu – důstojnost, která je nezlomí – a už vůbec ne před nahými ruskými vojáky, kteří se přes den opalovali na tancích.
Byli to krutí ruští vojáci, ale podobně nevyzpytatelní čečenští teroristé. A mezi tou hrůzou snaha žít normální život nebo alespoň s jistou dávkou oné důstojnosti přežít.
Irena Brežná se převlékla za jednu z mnoha žen a vešla do čečenské vesnice. Semknutá ostatními ženami, s tváří k zemi, aby na sebe příliš neupozorňovala, vstoupila na místa, kam nemohl žádný cizinec. A vydala svědectví o opravdové rusko-čečenské válce. Jaké „vyšší“ cíle mohou ospravedlnit plenění, vraždění a mučení?
Lid si ho vážil jako národního hrdinu. Král džungle trosek měl být zvolen i prezidentem. Mladé ženy běhaly na jaře po první válce rozbombardovanými vesnicemi a sbíraly pro něj hlasy. Šamil, Šamil, volal dav, když jel v džípu kolem. Novorození chlapci byli po něm pojmenováváni. Měli povstávat jako fénixové z popela vyhořelé země.
…
Basajev měl ještě jednu vlastnost. Byl marnivý. I ve zříceninách se pěstuje móda, hierarchická estetika, jejímž prostřednictvím se odděluje chudoba od bohatství a krása od ošklivosti. I ve zříceninách panuje lidských řád. Než jsme společně odešli z hlavního štábu, přinesli dva strážci veliké zrcadlo v pozlaceném rámu a Basajev si před ním samolibě, podoben princezně, nasadil svůj zelený sametový baret. Seděl mu na hlavě koketně šikmo, zdobil jej znak: ležící, ale bdělý vlk a nad ním půlměsíc islámu. Vyrazili jsme do krajiny smrti. Ty kostry domů nesly rukopis Ruska. Ale i Basajev zanesl své jméno do kroniky destrukce. Přijeli s tanky a samopaly, on jim zbraně odebral a otočil hlaveň proti nim. Oko za oko, zub za zub. (84-85)
Irena Brežná je žena a vnímá válku právě ze svého ženského pohledu. A takto otevřeně a bolestně vám předkládá své reportáže z války. Ale i trpkosti, která přichází po té. Je to hlavně o čečenských ženách. O tom, jak po všem jich tisíce s rodinami emigrují na západ. A nakonec se stávají „oběťmi vymývání mozků ze strany svých nábožensky radikalizovaných manželů“. Mnohé z nich jsou nakonec od světa více izolované. Radikální pravidla manželů navzdory novému domovu v západní Evropě jim mnohdy nařizují více se zahalovat, nevycházet bez dovolení z domu apod. Přežily válku, uhlídaly své děti, ale nepřišel klid. Po válce se otvírají nové rány a nové bolesti.
Irena Brežná se narodila v roce 1950 v Bratislavě. Od roku 1968 žije ve Švýcarsku a pracuje jako novinářka a spisovatelka.
Neopomeňte v knize si přečíst předmluvu Petry Procházkové. Dozvíte se více o novinářských pohledech mezi ženami a muži, o tom, že ženy v zahraničních žurnalistických misích musí neustále dokazovat svou „cenu“. Často slyší urážky od svých mužských protějšků, ale i když jim jsou po té oporou nebo jim pomohou, vděku se spíš nedočkají. Je to pro ně neustálý boj, někdy příčící se i novinářské etice, ale stále nabízející něco navíc: další úhel pohledu na celé události.
Jsem také žena a upřímně zprávy typu, že hlavní město bylo toho a toho dne obsazeno tou a tou armádou, jsou sice důležité pro další diplomatický postup, ale já stejně také vidím, že nejen to hlavní město, ale i tisíce malých vesnic jsou plné lidí, kteří kvůli „debilitě“ války ztrácejí své příbuzné, milované, nemohou žít každodenní život, skrývají se, bojí, trpí. Ženské zpravodajství dává válce „tvář“. Nahlédnete do jejich domovů a můžete s tím něco dělat. Netýká se to jen rusko-čečenské války. Podobně se v minulosti zvedla vlna odporu proti válce ve Vietnamu – a to teprve až tehdy, když lidé uviděli záběry mrtvých a reálné utrpení.
Válka nikdy není jen o číslech, je o životech.
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
