Je vám horko? Chcete trochu chladu? Přečtěte si Fimbul, ledová zima jako předzvěst konce světa.

Kateřina Hejlová, Fimbul. Nakladatelství JaS 2011

Na první pohled vypadá tak nenápadně. Strohý obal jako studený mrazivý podvečer. Jako by sněhová vánice zatemnila pohled na město. Ledová Praha leží už mnoho měsíců pod sněhem. Nepřišlo jaro ani léto, nepřišlo žádné jiné roční období. Jen zima.

Krásná a romantická zprvopočátku, později však otravná, temná až příliš. Nízké teploty a neustálé sněžení, to je jen jedna část dlouhé zimy. Nemuselo by to být tak kruté, vždyť někteří z nás se zimy nemohou ani dočkat! Těch dětských radovánek, sněhuláků, koulování, a dokonce zamrzla řeka! Může se po ní jezdit na saních, zkracovat si cestu do práce a domů. Jenže zima, která pohltila celý svět (na jihu je zatím slabší) sebou přináší nedostatek světla a čerstvých potravin. Počínaje křupavou voňavou houskou z pekařství a konče úsporou elektrické energie.

Literární skvost Fimbul se nechal inspirovat severskou mytologií Asátrú. Podle nich konec světa je ve znamení osudu, je spojen s klimatickými změnami vedoucí k ničivé zimě zvané Fimbul. Tato zima trvá tři roky. Vlci spolknou slunce, nebeská tělesa se zatemní a svět zcela zpustne a zanikne.

Nečtete však mytologický příběh. Nacházíte se v Praze, procházíte známými ulicemi, všechno je tak zřejmé. Rozpouštíte se v horku dnešních dnů, zatímco čtete o do kabátů zahalených lidech, kteří už možná přestali prahnout po slunci, kteří už si nejspíš zvykli na ty temné mrazivé dni a možná již jen málo z nich doufá, že to jednou skončí. Mizí motivace a nadšení a jako by zamrzly i mezilidské vztahy. Lidé jsou pomalejší a lhostejnější.

Eva žije se svým přítelem Petrem; po sedmileté známosti jejich vztah zažívá výrazné trhliny. Říká se, že po sedmi letech obvykle vztah prožívá jednu z nejhlubších krizí, ale možná by se Eva s Petrem nemuseli od sebe natolik vzdalovat, kdyby jejich život mohl fungovat tak jako dřív. Kdyby se stále nemuseli schovávat před ostrým větrem a nekonečnou zimou.

Romantická a přitom ohnivá Eva stále tolik prahne po slunci, po světlých ulicích a společnosti. Neustále vzpomíná a hledá doteky minulosti v různých okamžicích života. Svítí v celém bytě, protože chce světlo, chce marnit, co jí ještě zbývá? Chce si jen tak rozdělat láhev vína a vypít ji. Obléknout se a vyrazit do ulice, sehnat tak cenný čokoládový dort pro svého Petra, aby věděl, co cítí… Chce žít své dny naplno, neboť kdo ví, co bude zítra? Bude nějaké zítra? Jak dlouho mohou žít jen v těch chladných vlekoucích se dnech? Dívá se na lidi, jsou pomalí a bez úsměvu.

Petr je jiný, má v sobě pud sebezáchovy. Zhasíná, šetří vodou, chce si udržet poslední špetku jistot; život musí mít svůj řád, protože jednou to skončí, jednou to přece musí skončit! Nač marnit a utrácet, nač plýtvat, pak už by nemuseli mít nic. A on to chce dotáhnout až do (vítězného) konce.

Neprožívá Evinu radost a ona trpí, když v něm nevidí oheň. Je snad také zmrzlý, bezcitný tvor, který již jen „přežívá“, místo aby „žil“?

Kateřina Hejlová naprosto perfektně a precizně vykreslila povahové rozdíly, emoční vývoj v mezilidských vztazích v chladných temných dnech, kdy budoucnost je opravdu jen „hypotetická“, možná žádná. Nemůžete se zlobit na Evu, že chce žít, nemůžete se zlobit na Petra, že chce přežít. Kdyby život běžel tak, jak ho známe, kdyby po zimě přišlo jaro, kdyby je smočil aprílový deštík, spalovalo červencové horko či by jim pod podrážkami šustilo listopadové listí, stejně tak by se mohl jejich vztah rozbít, stejně tak by se jí mohl líbit oheň v mladém studentíkovi, anebo by klidně mohli šťastně žít dál. Jejich láska je však vychladlá – proč nehledají jednotící motor v rodině? Kdyby viděli společnou budoucnost, možná by hledali něco, o koho či co by se společně starali. Ale jejich životy jsou rozdělené, každý ubíhá jiným směrem. Hledání společné cesty však nemusí přinést ani naději.