Není to jenom autismus, co bychom měli na autistických dětech vidět.

Navazujeme na – Co víme o autismu? Známe příčiny této „nemoci“? Lze autismus léčit?

Jednou ze zastánkyň možnosti vyléčení autismu je i bloggerka, která na svých stránkách mimo jiné uvádí překlad článku autorky krásné knihy Ellen Notbohm, Deset věci, které si každé dítě s autismem přeje, abys věděl (Ten Things Every Child with Autism Wishes You Knew) Také Ellen Notbohm patří mezi – podle některých jiných odborníků – optimisty domnívající se, že autististé mají naději žít „normální“ život.

„Autismus byl po mnohé roky považovaný za neléčitelnou poruchu, nicméně tento postoj díky stále rostoucím poznatkům a pochopení je na ústupu. Každý den nám lidi s autismem dokazují, že je možné překonat, kompenzovat nebo jinak zvládnout mnohé typické znaky autismu. Předání těchto znalostí a jednoduché pochopení základních charakteristik autismu má obrovský vliv na úspěšnost cesty autistických dětí k produktivní, nezávislé dospělosti,“ uvádí Ellen Notbohm.

Nejen rodiče autistického dítěte mají dle Ellen Notbohm brát na vědomí, že autismus je jen jedním aspektem chování dítěte. Jako každý jiný jedinec je plný různých dalších charakteristik vnějších i vnitřních, tak stejně je na tom i toto dítě. Neexistuje jen jeden šuplík, kam by se dalo zařadit. Skeptický postoj, že autistické dítě rovná se postižené, rovná se „téměř nic nezvládne“, pak nakonec může být právě tou hranicí, která zapříčiní stagnující vývoj.

Autistické děti mají jiné smyslové vnímání, které pro ně může být bolestivé. Uzavřenost dítěte je vlastně jakousi obranou před touto „bolestí“, před nepříjemným hlukem či světlem a pachy, před tím, co normální člověk nemusí ani postřehnout. Mozek autistického dítěte často rozmanitou kombinaci různých vjemů nedokáže odfiltrovat.

Podle Ellen Notbohm autistické děti také příkazy vnímají odlišně. Je potřeba na ně mluvit zblízka a srozumitelně v jasných krátkých větách, které jsou obsahově zřejmé. Nerozumí některým ustáleným frázím, abstraktním výrazům, slovním hříčkám. Často si nedokáže poradit, jak vysvětlit, v čem tkví jeho vlastní problém. Může to být způsobené stresem z určitých příčin, kdy není schopen slovně vyjádřit své pocity, vysvětlit to tak, aby tomu běžný člověk rozuměl. Pro lepší komunikaci je tedy dobré autistickému dítěti při příkazu přímo ukázat a třeba i několikrát, co se po něm chce. Život mu ulehčuje také vizuální rozvrh.

V sociálních interakcích možná takové dítě vypadá osaměle a odtažitě, a proto by mu velmi pomohlo, kdyby ho druhé děti samy přijaly mezi sebe, udělaly ten první krok a zkusily s ním hrát hru, u kterých jsou jasná pravidla, definovatelný začátek a konec.

Autistické děti také často padají do kolapsů, záchvatů či výbuchů. Je dobré najít příčinu, který podnět vyvolává takovou nepřiměřenou reakci a naučit se tak těmto situacím předcházet.

A hlavně – autistické dítě potřebuje cítit lásku, ne pocit viny, selhání, výtek. Je  prostě takové, jaké je. A mělo by být stejně milováno jako zdravé.

Na závěr desatera rad dodává Ellen Notbohm, že to chce hlavně trpělivost, trpělivost a trpělivost. Snažit se vidět za autismem spíše další schopnost než neschopnost.

Svůj článek vede jako monolog malého autisty, kdyby mohl, jak by vyjádřil všechny své pocity. Závěrečný odstavec mi znovu připomněl „Marcelovu“ čistotu a upřímnost (sic s jemně odlišnou poruchou). „Jasně, nedržím dobrý oční kontakt a nejsem mistrem konverzace, na druhou stranu všiml jsi si, že nelžu, nepodvádím u her, nepomlouvám spolužáky nebo neškatulkuji lidi? Dobře, pravděpodobně ze mě nebude další Michael Jordan. Ale s mou pozorností k detailům a schopností mimořádné koncentrace, třeba budu další Einstein. Nebo Mozart. Nebo Van Gogh. Taky byli autisti.“

snění hračky legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz