Pražský tanec smrti: román o zvěrstvech konce války očima Olgy Barényiové.

Olga Barényiová, Pražský tanec smrti. Nakladatelství Plus ve společnosti Albatrosmedia, a. s., 2012

Je konec války, květen 1945, a my ho můžeme vidět očima spisovatelky Olgy Barényiové.

Karta se obrací – v očích autorky jsou Němci ti zubožení a hladoví. Češi jsou ti, co bijí, vraždí, jsou falešní a kalkulují se vším pro své vlastní lepší vyhlídky.

Autorka se snaží vylíčit všechna možná zvěrstva revolučního pražského dění. Drsné čtení, ve kterém se nikdo neštítí ničeho, lidé jsou ponižováni, mučeni, zabíjeni, umírají silní muži, mrzáci, děti i ženy s břichem. Snad nejvíce hanby a pekla zažívají těhotné Němky. Ale lze-li zde vůbec najít nějaké měřítko se stupnicí potupy a bolesti. Subjektivní trpké pocity mohou být různé – skákat po břiše matky v posledním trimestru nebo rozbít muži hlavu psacím strojem či přibít novorozeně na zeď? Co je nejhorší zvěrstvo?

Všechno to zlo ale páchají Češi.

Olga Barényiová se narodila v Kroměříži. Mnoho se o ní neví, nicméně napsala několik románů a divadelních her. V tisku se o ní hovořilo buď jako o „německo-maďarské autorce píšící česky“ nebo jako o „pražské německé spisovatelce.“

Pražský tanec smrti vyšel poprvé v roce 1958 v Mnichově. A při jeho četbě záhy nabudete dojmu, že navzdory krutým posledním dnům války autorka jako by nenalézala na Češích téměř nic dobrého.

Když je přiveden lepič komunistických letáků před policejního prezidenta Weidermanna, bijí ho Češi, aby se přiznal, a Němec ho brání. Když v Pankrácké věznici propustí zbylé české vězně, esesáci nikam neprchají. A jeden Čech si v autě může uznale zabručet: „Klobouk dolů. Zbabělí nejsou, to se jim musí nechat.“ (94). Je to tak pokaždé; je konec války a Češi toho chtějí co nejvíce naloupit a co nejvíce se pomstít. A Němci se stávají „vězni“ a „živými terči“ ve zbouřeném městě. A jsou na tom charakterově lépe.

Češi vyhrožují v bytě gestapáka, který po jejich odchodu otráví sebe a celou svou rodinu. Vyjma jedné dcery, jež se zdržela ve městě. Ta doma později najde hotové peklo a i navrátivší se Čechy, kteří zcela bez citu zacházejí s německými mrtvolami jako s „kusy“, které zastrkávají do šuplat a krabic od margarínu. A rovněž se snaží dopadnout živé děvčátko. Mají v úmyslu zbavit se jí až na hřbitově – na židovském hřbitově, kde by podle nich Němci své lidi nikdy nehledali. Ale mýlili se. V márnici již čekalo na dvacet zubožených německých vojáků. „Nejsme dezertéři,“ křičel jeden z nich. Vždyť válka přece skončila! Dva dny tam čekali, nejedli a nepili.

Vypočítaví Češi si nechávají potvrzovat od každého Žida, jak mu v těchto dnech pomáhali, aby až na to přijde, měli důkaz, že nebyli kolaboranti. Lhostejno, co dělali pár dní a měsíců předtím.

Vedle krutých scén jsou některé i zvláštní – navrátivší se bohatá Židovka s Terezína (jejichž předchozí nucený pobyt je v knize jen mlhavě přehlížen) nevyhledává nejprve své příbuzné, ale odchází ke kadeřníkovi, aby se obarvila na platinu.

Citová zabarvení vás budou nejspíš uvádět do rozpaků. Je zde evidentní nevyrovnanost. Například o vyražených zubech mladíka, jenž opouští gestapácké vězení, se dozvíte jen jednou větou. Za to nelítost a lstivost Čechů je podbarvována mnoha odstavci s dramatickým přirovnáváním o hodnotě a kráse zmařených životů.

Mladí Češi v boji proti nepříteli se sjednocují do různých drobných skupinek (a jsou Němci kritizováni, jak jsou nejednotní). Vyměňují s hladovými a vystrašenými německými vojáky jejich uniformy a zbraně za kus chleba.

Vypočítaví lidé mají připravené doklady a o své pozice nepřicházejí. Nepřátelé státu se tlačí v kinosálech a umírají tam. Boj o rozhlas je zinscenovaný; jde tu znovu jen o jatka a žádný skutečný boj. Židé se navracejí z lágrů, ale jako by se navraceli jen z jiného místa pobytu. Nikde se nepíše o hrůzách uplynulých dní, měsíců a let. Jako by ani žádné peklo plynových komor neexistovalo. Jako by Němci v Praze byli jen politické ikony válečné doby, diplomatická nutnost, na nichž se nyní Češi mstí.

Četba knihy vás může rozčílit, vyprovokovat vzpurné otázky. Je zřejmé, že děj je psán příliš subjektivně a ve mně vyvolává navíc i opačné pocity – vzpomínám si na ne tak dávnou jinou (ideologickou) literaturu, kdy jsme válku a revoluci v 1945 vnímali spíše z toho rudého pohledu: kladný sovětský hrdina a záporný německý fašista.

Říkáte si, proč proboha bych měl číst takovou knihu? Já vám odpovím: přečtěte si ji! Různé životní a historické události mají mnoho úhlů pohledu. I my vidíme svět svým subjektivním pohledem. To, co jedni vidí jako pomstu, jiní ctí jako spravedlnost. Mnohdy přehlížíme z pocitu vlastní křivdy své předchozí chyby. Uvidíte Pražský tanec smrti tak, jak ho viděla Olga Barényiová (mimochodem velmi kvalitní stylistikou a vypravěčskými schopnostmi). Uvědomte si, že čtete román a že je pouze na vás, jaký obrázek si z knihy odnesete. Nezapomínejte ale, že i přes na první pohled jasné černobílé vymezení těch dobrých a špatných jsme my Češi v roce 1945 a v etapách vysídlování Němců nebyli vůbec přátelští a spravedliví k tomuto národu. Je to prostě tak – vina nemůže být nikdy kolektivní.