Příběh ghanské ženy, kterou z čarodějnictví usvědčil mrtvý kohout.

Bernard Haase-Hindenberg, Čarodějnice z Gushiegu. Skutečný příběh africké ženy obviněné z čarodějnictví. Nakladatelství X.Y.Z. ve společnosti Albatrosmedia. 2012.

Jmenuje se Asara a je z Ghany. Nežije si na místní poměry zase tak špatně. Dcery už provdala, také mají své děti. Manžel odešel se svou druhou a třetí manželkou a dětmi. Uprchli před zabíjením, které vyvolal sousední kmen. Asara má bratry a jeden z nich ji přijal když zůstala bez muže. V zemi je zvykem, že synové zůstávají v místě bydliště, kam si přivedou manželky, a proto dcery odcházejí za svými muži. Když žena ovdoví nebo se rozvede, musí poprosit své bratry, aby se mohla vrátit.

Věk se nepočítá. Nikdo neví, kdy se narodil. Odhaduje se podle událostí, které se staly v době narození. Matka často kvůli pracovním závazkům, jakmile přestane kojit, odloží své vlastní dítě ke své matce. Nikdy ne ke tchýni.

Každý si chce žít co nejlépe, ale stále tu číhá nejedno velké nebezpečí. Nemoce, smrt – to vše má své důvody. Na vině je černá magie, je to žena, nařčená z čarodějnictví. Ten, kdo je přesvědčený o její vině, zodpovědně informuje náčelníka, jehož povinností je provést rituál, aby se zjistilo, zdali nařčení je či není pravdivé. Zabije kohouta, a když jeho mrtvola padne na břicho, je to zřejmý důkaz, že žena je skutečně čarodějnicí a musí okamžitě z domu. Často tomu rodina nevěří, brání osočenou ženu, ale marně. Nikdo s ní nechce a nesmí nic mít. Mrtvý kohout je jasným a nevyvratitelným důkazem.

Asara je také nařčena a musí odejít do stoleté čarodějnické vesnice u ghanského městečka Gambaga. Setkává se tam s dalšími obyvatelkami, s dalšími čarodějnicemi a dozvídá se jejich tragické příběhy. Leč jsou ghanskou společností vyděděné, nezůstávají ve svém údělu zcela samy. Starají se o ně charitativní pracovníci z projektu „Go Home“.

Ghana je chudou africkou zemí a místní vláda nařídila povinnou šestiletou školní docházku. Negramotná Asara nechápe, proč mají děti marnit čas v lavicích: jakou budou mít budoucnost? Vždyť ona sama, než se jí stala ona „nemilá“ událost s kohoutem a vyhoštěním, byla bohatší než učitelé, žijící v bídě. Vše se naučila od předků. Vůbec si neuvědomuje, že kdyby uměla číst, kdyby lidé kolem byli nejen gramotní, ale více vzdělaní, zjistili by, že důvod k nařčení byl neoprávněný, že za mrtvé ve vesnici nemůže Asara, ale meningitida.

Později se Asara dozvídá i další nám běžně známé skutečnosti, které ji udivují – například se diví, že třes rukou je Parkinsonova nemoc, nikoliv znovu seslaná černá magie.

Asara je skutečná. Celý příběh a okolnosti kolem jsou faktické a kniha je doplněna i barevnými fotografiemi. Její příběh je jasnou ukázkou toho, jakou moc mají tradice a rituály nad vzděláním. Vyhnání, separace, smrt, život v bídě, to vše by mohlo být jiné, kdyby – a nejen v Ghaně, ale i v mnoha dalších afrických zemích – lidé mohli studovat. Permanentní nalévání peněz do Afriky pro zajištění nejzákladnějších potřeb je jen kapkou v oceánu, která se rozpustí a jen odsune problém zase do budoucnosti. Pokud lidé zůstanou v zakletí svých pověr a rituálů, stěží se může tento jinak krásný kontinent vyrvat ze spárů bídy a strachu.

KJARA