Udělej si ráj, Česko očima Poláka. Jací jsme Češi a kde máme svůj „ráj“?

Mariusz Szczygiel, Udělej si ráj. Dokořán 2011

Žijeme ve své malé zemi a díváme se na okolní svět. Vytváříme si obraz o ostatních. A jak ti druzí vidí nás? Jak nás vnímají například Poláci?

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.

Szczygiel napsal knihu o současných Češích očima Poláka, „čechofila“; odpovídá tomu i volba otázek a hledání tématu. V nakladatelství Dokořán poprvé vyšla v roce 2011, první dotisk pak dorazil na pulty knihkupectví před pár dny.

Smějete se, ale nedivíte se. S něčím možná nebudete souhlasit, neboť nelze generalizovat různorodé lidské povahy a postoje pod jednu hlavičku, symbolizující charakteristiku národa. Na druhou stranu právě takováto zjednodušování jsou značně populární a vyhledávaná. A s vysokou pravděpodobností mnohé o sobě pod  subjektivním autorovým úhlem nakonec stejně v knize naleznete.

Stručně řečeno – v očích Mariusze Szczygiela vypadá klasický Čech jako člověk pohodář; na všechno aplikuje a i do větných konstrukcí často vkládá slovo „klídek“, snaží se všude kolem sebe nalézt to pozitivní a ve své holubičí povaze vlastně musí uznat, že se zase tak nic moc neděje.

Vzhledem k volbě rozhovorů s Egonem Bondym či Janem Saudkem se pak zdají být i Češi v lásce volnější a v sexu otevřenější. Co je však všechny nejšíře spojuje, je jejich názor na víru a posmrtný život. České odpovědi na náboženské otázky běžný Polák nechápe, možná ho i děsí. Jak lze žít bez Boha? Normálně, v pohodě, v klídku, odpovídají Češi. Szczygiel jich vyzpovídá několik a hledá také historické odůvodnění, proč patříme k jedněm z nejateističtějších národů na světě; před námi jsou již jen Švédové.

Kniha je psaná na první pohled jako nesouvislé a nesourodé kapitoly: jsou to novinářské rozhovory, fejetony, životní momentky, vzpomínky či místy cestovatelský deník (třeba právě za papežem Polákem do Prahy). V závěru si vytvoříte z nabízených textů určitý celek, souvislosti a podíváte se na nás  Čechy zvenčí, očima Mariusze Szczygiela.

Budete hrdí, když si Poláci vybaví některé hezké vzpomínky, jež mají spojené s naší zemí a lidem. Budete plakat smíchy, když si přečtete Bondyho poesii, která dnešní generaci už není tak přístupná a při recitacích v televizních pořadech by v současné době musela být z valné části „vypípána“ díky jemně řečeno „pikantnějším“ slovním obratům. Někdo bude možná zasmušilý v tématu o pohřbívání a chování se k zesnulým, ale upřímně, takové jsou skutečně trendy v české společnosti – velké drahé pohřby už téměř vymizely.

„Všechno je v prdeli
Ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
Ty jsou vědecký“
(Bondy, báseň Do prdele)

Stále však budete mít nějaký skrytý pocit, že Szczygiel hledá Hrabalovy pábitele. Ač vám bude tvrdit, že nás všechny Hrabal podvedl. „(Hrabal) nám ukázal, že všechno, s čím se setkáváme, může být zázračné. Zázraky se dějí každý den, je to prostě tak. Co je hloupé, je u něho krásné. Co je zpotvořené, je také krásné. I co je podlé, je krásné… a co je krásné, je samozřejmě také krásné. I tento Hrabalův podvod o životě (neboť dobře víme, že máloco je doopravdy krásné) je krásný. Ba co víc: ten podvod je nezbytnost. Touží po něm zejména Poláci, kteří se na svět dívají se svou vrozenou vadou, protože nám v jednom oku vězí étos a v druhém patos.“ Hrabal podle Szczygiela dokázal krásně popsat i tu na první pohled nechutnou či nudnou věc. Ale v čem je to podvod, ptám se? To přece není podvod, to je subjektivně viděný svět očima Bohumila Hrabala.

A jako by ty krásné Hrabalovy věci v lidech Szczygiel stále hledal. A štěstí mu dalo, že je nacházel. Poznával lidi, kteří k němu byli vstřícní, kteří si nelámali hlavu z těžkých věcí, kteří nikdy ze sebe nedělali velké hrdiny, protože velko-hrdinství nemá v Čechách své místo. (Nádherně popsané naše vnímané (anti)hrdinství v souvislosti se zabitím Heydricha!) A pak byl šokovaný – právě velkou část knihy věnuje postoji Čechů k náboženství. Jak přijíždí papež do Čech a on čeká přecpaná nádraží a vlaky a nic; všude vládne „klídek“. Nicméně není to teologický rozbor, ale text je psaný lehce a úsměvně tak, jak to ti lidé mají na srdci a jak on to umí fantasticky srovnat a propojit.

Píše o našem vztahu k Polákům a Sovětům za minulého režimu, o vzpouře proti okupaci a o úžasné extázi po vyhraném hokeji nad Sověty, o Naganu i o hokejové opeře. O Knižákovi, Davidu Černém a Jáchymovi Topolovi. O otevřenosti a absenci tabu. Vyvrací dogma, že lidé bez Boha se musí děsit smrti. Češi se neděsí.

A vědí, kde je jejich ráj.

Přes všechny současné politické půtky, které způsobily, že se nyní již několik měsíců osobně  stydím za svou zemi, pak děkuji, děkuji Mariuszi Szczygielovi, že  ve mne opět probudil toho českého ducha. Ano, nevěřím v Boha, mám optimistickou duši a chci, aby má rodina byla zdravá, šťastná a v pohodě. A až zemřu, nechci žádný obřad, stejně jako mnoho dalších, a chci, aby můj popel byl rozprášen.

Nemusíte číst Udělej si ráj, abyste se dozvěděli, jací jste. Nezapomínejme, že knihu píše polský novinář, spisovatel a čechofil v jedné osobě. Přečtěte si ji, abyste se dozvěděli, jak nás vidí, v čem jsme odlišní od „typických“ Poláků. Bude vás bavit a taky – „Vážený Čechu, i když si myslíš, že víš, co jsem tu napsal, přečti si tuto knihu, abys pochopil, proč v Polácích vzbuzuješ tak extrémní názory,“ říká Mariusz Szczygiel.