Jak čtou knihy nevidomí? ‚Braill‘ už se moc nenosí.

„Díkybohu za počítače!“ říká si leckterý zrakově postižený ‚knihomol‘, ke kterým se hrdě hlásím i já. Kdyby  nebylo moderních technologií, jako jsou skenery, zvětšovací software a hlasové výstupy, byla by nabídka knih dostupných pro nevidomé a slabozraké velmi chudá. Proč?

Problém je v tom, že převod textu do braillova písma vyjde poměrně draho. Jednak to vyžaduje speciální software, braillskou tiskárnu a vhodný papír, do něhož se body písma vyrážejí. To všechno jsou poměrně finančně náročné prvky, a tak se přednostně převádějí ty nejdůležitější texty a knihy, jako jsou dětské knihy, učebnice, klasická literatura a podobně. Braillská knihovna bohužel zatím není schopna dostatečně rychle reagovat na vývoj na knižním trhu a stoprocentně tak naplňovat požadavky čtenářů.

Převod tištěného (nebo, jak se také jinak říká, černotiskového) textu do digitální podoby je oproti tomu časově i finančně nenáročný. Stačí mít doma skener, vhodné programové vybavení, které naskenované obrazy převede do čitelné textové podoby (zde největší uplatnění najde program ABBY FineReader),  a pak už jen zbývá text uložit v libovolném formátu – doc, txt, pdf a tak dále.

Ke shromažďování zdigitalizovaných knih pro zrakově postižené u nás funguje hned několik knihoven. Jednak jsou to knihovny univerzitní, které  se soustředí na digitalizaci odborné literatury pro potřeby zrakově postižených studentů, a pak knihovny všeobecné, kde čtenáři naleznou vše od časopisů a novin, přes klasickou literaturu, beletrii, detektivky a další oblíbené žánry, až po odbornou literaturu.

Výhodou těchto knihoven je, že elektronické knihy získávají z několika zdrojů, takže jsou průběžně obohacovány o nové tituly (někdy i o desítky týdně). Například v zřejmě nejstarší a největší digitální knihovně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) zasílají digitalizované dokumenty registrovaní čtenáři, kteří si knížku nebo noviny naskenují pro vlastní potřebu a následně se s ní takto podělí s ostatními čtenáři. Knihovna navíc spolupracuje s několika nakladatelstvími, která vybrané knižní novinky knihovně čas od času věnují.

Knihovna je tak neustále obohacovaná o nové tituly a do jisté míry reflektuje i dění na knižním trhu. Nevýhodou ale je, že někteří ne příliš poctiví čtenáři posílají knížky neopravené (při digitalizaci může dojít k deformaci textu, což je třeba podle originální předlohy prostě opravit přepisem dané pasáže). Když někdo takto špatně naskenované knize nevěnuje čas a neopraví chybně naskenovaný text, další čtenáři z knihy nic moc nemají.

V tomto případě jsou na tom lépe knihovny, které mají na digitalizaci knih vlastní zaměstnance. Nevidomí a slabozrací zaměstnanci skenují knihy buď dle vlastního výběru, nebo na zadání dané organizace. Text převedený do elektronické podoby musejí přečíst a případné chyby opravit, aby elektronická verze co nejvíce odpovídala originální předloze. Takový text pak prochází další kontrolou korektora, který případně ‚vychytá‘ chyby, které zrakově postižený nebyl (třeba na základě svého handicapu) schopen uhlídat. Knihy, které procházejí dvojí kontrolou, se tak k dalším čtenářům dostávají v perfektním stavu.

A to už se konečně dostáváme k tomu, jak zrakově postižení tyto digitalizované knihy čtou. I když, jen tak mezi námi, jestli se dá vůbec říct, že ‚čtou‘. Text totiž za ně čte počítač, respektive hlasový výstup, který nevidomým a slabozrakým pomáhá odečítat prvky na obrazovce počítače.

Navíc, elektronický text lze snadno dále převádět do audio podoby. Existuje malý šikovný program, vyvinutý jedním nevidomým studentem informatiky, který ve spolupráci s hlasovým syntetizérem během pár minut vytvoří z textového souboru soubor ve formátu mp3. To, co se pak z mp3 ozývá, je tentýž hlas, který odečítá prvky na monitoru počítače.

Osobně neznám nic luxusnějšího, než si svou oblíbenou knihu v mp3 nahrát do přehrávače a se sluchátky na uších pak moct večer v posteli nebo při cestě autobusem ‚číst‘ svou oblíbenou knihu.

Mimochodem, na otázku, jestli se tomuhle dá říkat čtení, jednoznačně odpovídám, že ano, protože kniha  jako nositel informací a příběhů má stejnou funkci jak v papírové, tak v elektronické podobě, kterou plní, ať už je čtena očima, či přijímána ve zvukové podobě.

Toto video prezentuje některé funkce zvětšovacího a odečítacího programu ZoomText, který je určen pro uživatele se zbytky zraku. Součástí zvětšovacího programu je i hlasový výstup. Program disponuje několika nástroji pro čtení dokumentů, jako např. AppReader či DocReader. Druhý jmenovaný je předveden ve videu (přibližně 2. minuta videa): na černém podkladu jsou bílá písmena a růžový blok sleduje slova, která právě čte hlasový výstup.