Přečtěte si poslední ukázku z knihy Ouva Tači. Jak to dopadlo s malým Ondrou po operaci kvůli skafocefalii?
Připojte se k nám na Facebook. Hledáme zajímavé fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže. 
Šla jsem tam se smíšenými pocity. Usměvavá sestřička mě vedla dlouhou chodbou.
„Vy jste maminka toho krásnýho bumbrlíčka?“ zeptala. Hned mi vysvětlovala co je v kapačkách, které Ondra dostává a další věci, ale mě zajímal jen ON. A pak jsem ho uviděla.
Ležel na posuvném lůžku, vyhřívaném na 26,5 stupně a vypadal krásně. Sice malinko pobledlý, ale naprosto čistý a bez modřin a otoků. Krásný andílek s velkou čepicí na hlavě. Přikrytý lehkou látkou, koukaly mu jen ruce a hlava. Když jsem ho uviděla, měla jsem největší radost z toho, že už to má za sebou. I když dlouhá cesta nás ještě čeká. Ale po té už půjdeme spolu!
„Vítej zpátky,“ zašeptala jsem s očima plnýma slz. „Můžu si ho pohladit, sestři?“ zeptala jsem se.
„Vždyť je váš,“ usmála se.
„Já abych něco … víte …“ polykala jsem slzy.
„Nechám vás o samotě, ať se užijete,“ poodešla stranou a něco si začala psát. Tím dodala té naší první chvíli opravdové posvátnosti.
„Sestři, kdy ho budu moct nakojit ? Pan doktor říkal…“
„Myslím tak kolem čtvrté.“Hodiny ukazovaly něco před jednou.
„Dobře, tak já sem přijedu. A jak to bude v noci?“
„Myslíte, že sem budete moct přijet ještě tak kolem osmé?“
„To není problém. Budu tady. Tak ahoj, šampióne,“ pohladila jsem ho po ručičce. Zhluboka se nadechl. Urovnala jsem mu přikrývku a couvala ke dveřím. „Myslíte, že se sem můžou přijít podívat naši?“
„Klidně, ať se zajdou podívat, mladý pán je naprosto bez komplikací, klidně je sem pustíme.“
Přišli v bílých pláštích po špičkách a se zatajeným dechem. Pobledlí a vyděšení, nevěděli, co je čeká. Stála jsem u Ondry a zdálo se mi, jako by je vítal. Hluboký nádech a lehké pousmání. Byla jsem ráda, že já už mám za sebou to seznámení s realitou, ten pohled na obvazy a hadičky. Teď už jsem je to brala jako nutnou samozřejmost. Stála jsem tam a usmívala se.
Když jsem večer ležela unavená v posteli, nejmíň desetkrát jsem si to všechno přehrála znovu. A znovu a znovu. Byl to dlouhý, předlouhý den. Zavřela jsem oči a přála si, ať už je za deset dní a jsme doma. Ale teď je dnes a já ani nevím, co bude zítra. Co nás čeká. Jak se to bude hojit. Co budeme muset dělat, kam budeme muset chodit, jestli bude mít velkou jizvu… A další a další otázky. I když jsem dopředu věděla hodně o všem, co nás čeká, pořád dokola jsem se sebe ptala, jestli je to dost, co mi řekli a potom zase, že kdybych věděla míň, bylo by to možná lepší. Usnula jsem tvrdým, bezesným spánkem.
Strávili jsme osm předlouhých dní na neurochirurgickém oddělení, pečlivě sledováni. Vždycky když přišel pan profesor na vizitu, měla jsem dojem, jako bych i já byla pacient. Podíval se na mě přísným pohledem a začal se vyptávat na diagnózu, průběh hospitalizace, komplikace, podávání léků, podíval se na mě, do karty, do desek, zaklapl je a odešel. Takhle šupem to probíhalo dvakrát každý den.
A konečně jsme se dočkali toho vytouženého dne, šli jsme domů. „Tak, a máte to za sebou,“ usmála se sestra Angela. „Vyplním vám propouštěcí papíry, zprávu od pana doktora tady máme, takže už vás nebudeme déle zdržovat. Ať můžete uhánět domů. Jistě se těšíte, co?“
„A jak !“ vzdychla jsem úlevou.
P. S. Dnes už je to dávno za námi, ale neustále s tím žiju prostřednictvím „mých“ 16 maminek, které si mě našly a svěřují mi svoje příběhy. Mám obrovskou radost z toho, že to všechno mělo smysl, že jsem mohla pomoct a poradit. Moje knížka je na mnoha místech naší republiky, ale i v Itálii, Austrálii, Kanadě a Řecku. Přeju všem rodičům i jejich dětem hlavně hodně zdravíčka!
Renáta Šťastná
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
