Kojení – požehnání nebo peklo?

Vrátím se ještě k tomu kojení. Na fotkách novopečené maminky s dítětem u hrudníku vypadají velmi dojemně. Těšila jsem se na ty pocity. A musí to být vlastně pro naše matky, dnešní babičky takové zvláštní. Když jsme byla mrňata, bylo kojení považované za nevyhovující. Obecně se tvrdilo, že dítěti nepřináší plnohodnotnou stravu. K jeho zdravému růstu poslouží jedině sunar. A ten byl navíc na předpis.

Takže zatímco se ženám přirozeně dělalo mléko v prsou, jejich novorozeňata ležela ve společných místnostech a řvala hlady. Sestry je přivážely jako stroje k doplnění paliva v pravidelných časových intervalech. Copak někdo může mít hlad v předem stanovenou hodinu? Někdo slupne jabko a vydrží půl dne, někdo půlku kuřete a má hlad za hodinu. Dětem nezbývalo nic jiného, než si zvyknout na ten rytmus.

Ten zase na druhou stranu přinášel matkám větší pohodu. Děťátka natažená jako budíček otravovala doma méně, než dnešní caparti, které máte celou dobu od jejich narození u sebe a řvou a řvou, protože dostanou vždy hned to, co si zamanou. (Vyjma těch, co se narodí velmi drobní a spí a spí a ženská je budí a šimrá po bradě a šťouchá do nich a oni prospí jedny z nejlepších okamžiků dne – a to je jídlo).

Dneska je to taková modla, nová svatyně. V porodnici se k vám do pokoje vřítí sestra nadopovaná nadšením, jako by brala drogy nebo patřila k Svědkům Jehovovým. A pořád opakuje stejná slova. Naštěstí máte pocit, že jsou nová a neotřelá, protože je slyšíte poprvé, namířená právě k vaším uším.

Ale je to zábava, když se člověk projde po chodbě a zaposlouchá se a zaznamená tutéž sestru v jiném pokoji, jak to samé – slovo od slova, absolutně beze změny – se stejným nadšením vykládá další mamince.

Jsou to krásné, ba nádherné chvíle, když se ženě narodí dítě. Jsou to úžasné chvíle pro otce, kteří tu radost mnohdy později na oslavě přeženou.

Oba šťastní a nadšení rodiče, ať činili cokoliv, trpěli a tlačili na sále nebo se opíjeli s nejlepšími přáteli, nakonec vypadají úplně stejně – zcela zdevastovaně.

U prvního dítěte mi zpočátku kojení vůbec nešlo. Bylo strašně bolestivé. Sestry donekonečna opakovaly, že jen správná poloha a správné kojení je absolutně bezbolestné. A já kojila a zabodávaly se mi jehly do prsou a z toho do hlavy a brečela jsem. Myslela jsem, že to vzdám. Říkala jsem si, jestli to nepřestane třeba do týdne, až se vrátím z porodnice, nedá se nic dělat, nastoupí umělá strava.

Ale pak jsem uviděla u jedné holky v porodnici takový plastový klobouček, který si nasazovala na bradavku. Vypadá to divně a nevěříte, že tím můžete dítě oklamat, ale oklamete. A kojení vůbec nebolí.

A zvítězila jsem!

Několik prvních měsíců s kloboučkem, pak už žádné ciráty, klobouček šel pryč, dítě už nemělo dásně jako žiletky a neprořezávalo mne skrz na skrz a všechno probíhalo super.

U druhého dítěte už nebyly s nastartováním žádné problémy.

Ale spousta kamarádek boj nevyhrála.

Jedna „trápila“ dítě, aby se přizpůsobilo tak dlouho, až mu klesla váha na neúnosnou hranici. Přechod na umělé mlíko byl snadný. Důvod problému se zjistil až mnohem později. Na dvou letech při zubní prohlídce řekl stomatolog: „A to se divím, že vám šlo kojení! Vždyť ten váš chlapec má krátkou uzdičku pod jazykem!“ Není divu. On nemohl hýbat jazykem, jak to novorozeňata dělají v rámci sacího reflexu. Takových slz, co prožila maminka, že nemůže dítě nakrmit přirozenou cestou! Těch různých poloh a fíglů a nic nezabralo. A pak odjeli do nemocnice a šmik a bylo po problému. Kojení to sice už nezachránilo, ale dítě mohlo začít lépe mluvit.

Jiná kamarádka u svého potomka také neuspěla. Odmítal její prso i mléko. Důvody jsou nejasné. Nicméně, ona maminka byla kuřačka, která si neodpustila cigaretu ani během těhotenství a kojení. Je možné, že capartovi prostě nahořklé dehtové mléko nechutnalo.

Ale co u takové kamarádky, která vypadá jako barokní sošná matka, a přitom do šesti týdnů přijde o mléko?

V porodnici byla také jedna dívčina, která měla velké problémy s počátečním kojením. Ta se chudák naplakala. Prsy velké a tvrdé pořádně bolely, ale dítě buď spalo, protože bylo drobné, nebo prso odmítalo. Důvod? Podle lékaře se během porodu nalokalo hodně plodové vody, která mu zůstala i v plicích. Mělo ucpaný nosánek, jako by prodělávalo velkou rýmu. Když se přisálo, začalo se dusit.

Jiná kamarádka zase přišla o mléko díky své poctivosti. Zdravotní sestra jí řekla, že by měla kojit po 3,5 hodinách, jinak bude dítě překrmovat a to není dobré a mohla by mu způsobit kdo ví co. Prostě takové rady, které zamrzly někdy v druhé třetině minulého století.

Dcerka řvala, že si mohla plíce rozervat, jaký měla hlad. A manžel s manželkou ji v náruči utěšovali, vozili autem, protože to na ni platilo, a dodržovali časový harmonogram. A do třech měsíců byla z mléka voda a za dalších pár týdnů už nic.

Bože, jsem tak ráda, že to nakonec s těmi mými caparty vyšlo tak bezvadně. První jsem kojila dva roky a to druhé má našlápnuto stejnou cestou.