Jsem pedofil. Mohu to vůbec říct nahlas? – 2. část
Homosexualita byla z učebnic psychiatrie odstraněna jako duševní porucha teprve v roce 1973, přesto v mnohých starších lidech stále přetrvává přesvědčení, že homosexuál není člověk rozumově v pořádku a za jeho sklony může nemoc nebo špatná výchova.
Pedofilní jedinec však nemusí být nějaký na první pohled „podivně“ vypadající monstrum a dítěti nakonec vůbec nemusí skutečně nikdy ublížit. Obecně platí, že pedofilové rádi vyhledávají studium a posléze zaměstnání, aby mohli být blíže k dětem. Jde o to, že jsou vlastně s dětmi šťastní a jejich život nabývá smysl. Pokud nerealizují svou sexuální touhu, mohou být nejen pro sebe, ale i pro společnost velkým přínosem.
Pedofily lze rozdělit do několika skupin: egysyntonní pedofil si je vědom své odlišné sexuality a psychicky se s ní vyrovnal. Egodystonní pedofil vnitřně bojuje se svou touhou a chce být „normální“. Nepiofilie je zaujetí pro kojence a batolata. Podobně se označuje infantofilie, která se však někdy zaměřuje i na předškolní děti. Obecně se v nejužším slova smyslu považuje pedofilie jako zaměření na prepubertální děti kolem věku devíti let. Zaměření na starší děti od jedenácti let může někdy z pojetí pedofilie již „vyklouzávat“, neboť na dětech začínají být vidět první známky dospívání. Hebefilie je náklonnost k dospívajícím dívkám a efebofilie k dospívajícím chlapcům. Korofilie je lesbická náklonnost k dospívajícím dívkám.
Český sexuolog prof. Petr Weiss například za pedofily označil Hanse Christiana Andersena, Lewise Carolla, Jaroslava Foglara. Slavné osobnosti, které vyplnily knihovničky a volné časy dětí a mládeže.
Stejně tak sexuoložka a psychoterapeutka Hana Fifková v roce 2002 v rozhovoru pro Psychologie dnes uvedla, že: „pedofilně orientovanému člověku by se v práci s dětmi bránit nemělo, tím spíše, je-li se svou sexualitou vyrovnán.“
Z „neslavných“ jsem osobní zkušenost měla například na základní škole, kde jsme měli jednoho mladého učitele, jehož chování bylo odlišné od ostatních pedagogů. V každé třídě si vždy „vybral“ velmi vyzáblou dívenku, jíž věnoval obzvláštní pozornost. Pří výkladu nedokončoval věty a ptal se jí, usmíval se na ni, pohladil ji po rameni. Třídu to bavilo, ji také, nikdy nepřekročil určité hranice. Je evidentní, že tento pedagog měl jisté slabiny.
Tehdy bych ho nikdy nedávala do souvislosti se slovem „pedofil“.
Kdo je však ve skutečnosti pedofilem, respektive kde existují hranice mezi tím, co ještě je a co už není normální? V různých státech je dospělost stanovena odlišným věkem a nedodržení této hranice vede k trestnímu stíhání. V některých zemích může být tentýž jedinec ještě dítětem, jinde už dospělým. Zamilovat se do člověka pod hranicí dospělosti se nedá předvídat. Může se tak stát i někomu, kdo se v zásadě staví proti obecně společensky vnímanému významu pedofilie.
Je tu také rozdíl mezi základní sexuální přitažlivostí po dítěti, kdy člověk upřednostňuje pouze nedospělé jedince, stejně jako „běžný“ člověk upřednostňuje dospělé, a náhodné zamilování do osobnosti, která ještě nesplňuje zákonnou hranici.
Zdravě uvažující člověk by si měl i přes sílu lásky uvědomit, že některé hranice se nesmí překračovat.
Kolik je ve společnosti pedofilů? Těžko říci. V tomto směru neexistuje a ani není možné provést hromadný výzkum. Stěží by se někdo kvůli společenským restrikcím upřímně přiznal okolnímu světu se svými touhami.
Jak tedy nakonec lidé, kteří touhy mají, mohou zvládat běžný život?
Když si například chlapi v hospodě vyprávějí o tom, jak se jim ta či ona žena líbí, jak vycházejí jejich vztahy apod., člověk s pedofilními sklony se nemůže zapojit do žádné takové živé diskuse. Nemůže říci: „Líbí se mi jedna jedenáctiletá holčička, udělal bych pro ni první poslední, přinesl modré z nebe, ochraňoval ji, nikdy ji neublížil, nikdy bych se ji nedotkl…“ Jeho přátelé by nejspíš druhý konec věty už nebyli schopni registrovat.
V některých kulturách je sexuální vztah s dětmi akceptovaný. Například u obyvatel Trobriandských ostrovů dívka začíná svůj sexuální život v šesti až v osmi letech, vzpomeňme například na desetiletou matku z Kolumbie, pocházející z domorodého kmene Wayuu, ghanskou sexuální aktivitu malých školáků apod. Je však skutečně otázkou, do jaké míry lze toto chování z našeho pohledu „respektovat“ z důvodu, že se jedná o „kulturu“ či „tradici“, neboť je prezentováno a předáváno dospělými jedinci a nevyzrálé dítě nemůže mít k tomu ještě objektivní postoj. Malá holčička musí nabídnout své drobné tělíčko staršímu muži, protože se to tak prostě „dělá“.
Své touhy tito lidé často začínají pociťovat již od mladého věku; vědí, že je to s nimi „jiné“ oproti většině. Stejně tak jako většina se v pubertě začíná učit a seznamovat se svou sexualitou a i za „zdravých“ okolností to nemusí být vždy snadný vývoj. Stejně jako mládež s odlišnou sexuální orientací se ptá sama sebe, proč je přitahuje někdo jiný, než se od nich „očekává“. Přijetí homosexuality je v dnešní společnosti již snazší – a jakoby se v určitých profesích a u excentrických jedinců také někdy očekávalo či vyžadovalo. Rovněž jsou ale i země a kultury, které stále homosexualitu trestají.
Dospívající jedinec s pedofilními sklony však nemá, s kým by svou situaci probral, jak má se všemi pocity a informacemi pracovat.
„Nikdo mladému člověku, který o sobě pochybuje a může být potenciálním nositelem parafilie, neřekne: „Ano, mohou se ti líbit děti – holčičky nebo chlapci, jedná se o pedofilii. Nejsi v tom sám, takových lidí je hodně, jen to o sobě málokomu řeknou.“ A hlavně: „Jde s tím žít ku prospěchu společnosti.“ Samy děti by měly vědět, že pedofil nemusí být jenom „ten zlý člověk, který se pokusí osahávat je ve výtahu“, ale že to klidně může být jejich skvělý o několik let starší kamarád ze sousedství nebo všemi oblíbený pedagog,“ uvádí Karel Žák ve své bakalářské práci. A dodává: „Oproti současnému stavu nový trestní zákoník plošně snižuje věkovou hranici patnácti let na čtrnáct let. Nejenže tím sexuálně zpřístupňuje všem dospělým lidem celý jeden ročník mládeže a snižuje tak věk, do kterého budou děti před pohlavním zneužíváním chráněny, ale zároveň tím také bere čtrnáctiletým ochranu ve formě vyšších trestů za činy, jež jsou spáchány právě na osobě mladší, než je příslušná věková hranice. Na tomto místě však zároveň připomeňme, že čtrnáctiletí jedinci již obvykle, vzhledem k pokročilému vývoji svých sekundárních pohlavních znaků, nejsou preferovanými objekty pedofilů.“
Pokračování příště.
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
