Recenze: Tzvetan Todorov, Strach z barbarů

KNIHU LZE ZAKOUPIT V NAKLADATELSTVÍ PASEKA

Todorovův Strach z barbarů nepopisuje historický vhled do dob rozpínavosti antického Řecka či Říma. Nemylme se, symptomy barbarství jsou stále živé. Tzvetan Todorov mluví velice aktuálním tónem a rozebírá nejpalčivější problémy současného světa, zejména Evropy.

Jakmile skončila studená válka, na první pohled se mohlo zdát, že černobílé vnímání světa na přátele a nepřátele pominulo. Avšak brzy se objevil jiný problém – multikulturarismus. Pro někoho problém, pro jiného výzva, tak jako tak soužití mnoha národností sebou přináší určitá nová nepochopení a nežádoucí segregace.

Todorov, francouzský imigrant

Evropská unie je zaplavována miliony imigrantů, zejména z muslimských zemí. Právě Todorov, bulharský rodák, který se v dospělosti přestěhoval do Francie, vnímá otázku imigrace a začleňování se do nové společnosti a kultury citlivěji než jiní analytici.

Pocházel z komunistického Bulharska, které Západní svět vnímalo jako svého prvořadého nepřítele. Přestěhoval se do nepřátelské Francie a hledal  zde své místo a srovnával si v hlavě dilemata fakt a fikcí tak, jak mu byl svět předkládán a jak ho sám vnímal. Českým čtenářům se stává na základě jeho osobní zkušeností velmi srozumitelným; nehledě také k tomu, že kniha je psána velmi čtivě bez akademického tónu.

Muslimští imigranti ve Francii

Právě jeho nová země Francie je co do počtu muslimských imigrantů často vyhledávaným cílem. Už také proto, že přicházejí lidé z bývalých francouzských kolonií. Jaká je však čeká nová budoucnost? Je chyba v nezačlenění do rovnoprávného postavení na straně Evropanů nebo imigrantů? Je tu možný konsensus?

„Svatá“ Evropa?

Todorov ve své knize rozebírá obě strany – (křesťanská) Evropa není tak svatouškovská a muslimská kultura neznamená jen negativní element v evropské společnosti. A nemusí chodit ani do daleké minulosti – vždyť idea našich „dobrých úmyslů“ byla již zkalena mučením vězňů v Guantánamo, Abú Ghrajb či Bagrámu a tak dále. To vše konali ti Evropané, kteří se zaštiťovali dobrými úmysly šířit demokracii a mír v „nedemokratických“ systémech či v baštách terorismu.

Upozorňuje na evropské chyby, kdy sami mečem a silou šířili Evropané svou kulturu, kdy měli (a mnozí ještě dnes mají) pocit, že právě ta jejich „civilizace“ je ta jediná správná cesta společenského vývoje lidstva.

Neexistuje čistá kultura

Ale nemůžeme v jádru měnit druhé. Už ze samé podstaty chápání naší kultury jakožto homogenní neměnné jednotky – jako něco, co vyvěrá pouze a jen z evropských tradic. Všechny kultury jsou však „smíšené“, jak říká Todorov. I naše byla v minulosti a  v současnosti ovlivňována mnohými jinými. Evropa sama nevzešla z nějakého vnuknutého ze sebe vyvěrajícího ideálu. „Dříve než evropská kultura ovlivnila ostatní kultury světa, sama už vstřebala vliv egyptský, mezopotamský, perský, indický, islámský, čínský…“ (66)

A všechny kultury se neustále mění; neměnná kultura by byla mrtvá.

Kultura není nějaká definovatelná jednotka, použitelná jako jediné měřítko pro všechny obyvatele dané země. „…uvnitř jediného geografického celku existují složité kulturní stratifikace: je tu kultura dospívajících a kultura důchodců, kultura lékařů a kultura metařů, kultura žen a kultura mužů, bohatých a chudých…. Nikdy nemůžeme žít lidským životem, dokud nevznikne kultura.“ (65).

Člověk se do kultury rodí, přijímá svou prvotní identitu automaticky, nemůže ji ovlivnit, je „mu v dětství vnucena“.(64)

Muslimská společnost se svými šrámy

Nejedná se však jen o kritiku evropské společnosti. Na vině je i muslimská menšina, nezačleňující se plnohodnotně do většinové společnosti – rodiče jsou často nezaměstnaní nebo mají špatně placenou práci; žijí v předměstských panelákových bytech, kde celý den běží televize plná povrchních vzorů (vidí lidi, kteří mají běžně takové věci, jež si oni dovolit nemohou), děti nesetrvávají ve školách dlouho a brzy hledají práci nebo jiné uplatnění, aby získaly peníze.

Zároveň reakce této menšiny bývá někdy přehnaně popudlivá, jakmile se evropská většina zesměšní nebo postaví proti jejich hodnotám. Jedním z příkladů z nedávné doby jsou přehnané reakce na dánské karikatury.

Kritika Huntingtonova Střetu civilizací

Todorov provedl hlubokou kritiku Huntingtonova Střetu civilizací, ale i několika dalších literatur, které často velmi zjednodušují, generalizují či „přesouvají“ termín kultura v souvislosti s „civilizací“; často s pocitem vlastní „západní“ nadřazenosti nebo generalizace muslimské společnosti pouze na „islám“, jako by tito lidé, jenž je více jak miliarda, se po celé dny nezabývali ničím jiným než islámem – jako by nekonali žádné jiné skutky.

Mezi odlišnými kulturami – v tomto případě Todorovem definované jako vzájemně se promíchávající ze zemí „strachu“, kam řadí Západní společnost, a ze zemí „zatrpklosti“ (muslimské obyvatelstvo) – je potřeba nastavit dialog a překonat manicheismus.

„Jestliže nejsme ochotni zpochybňovat své vlastní jistoty a všechno, co nám připadá samozřejmé, dočasně věci posuzovat z hlediska toho druhého – i kdybychom tak měli zjistit, že z tohoto pohledu má pravdu –  pak dialog probíhat nemůže.“ (215).

Nesmíme se nadřazovat nad ty druhé s vědomím, že právě mi ztělesňuje právo, ctnost a univerzalitu. Todorov zpochybňuje i právo na vojenské vměšování, které „může také způsobit, že ideály hájené lidmi Západu – svoboda, rovnost, laicita, lidská práva – budou vnímány jako pouhá zástěrka jejich chuti vládnout, a tím i zneváženy“(215) právě z důvodu provalených antihumánních činů ve věznicích. „…svobodu nelze prosazovat donucováním ani rovnost podrobování si druhých.“ (215)

Pokud je člověk stále na okraji společnosti, je automaticky považován za toho horšího a méněcenného, nemá přístup ke stejným hodnotám jako většinová společnost, bude se izolovat. Nikdo nemá zájem donekonečna slyšet, že je outsider. Pocity méněcennosti, nepochopení a nenávisti vedou jen k zločinnosti a k vandalismu – k ničení toho, co je mi upíráno. Opačným pólem je morální podpora a přátelství. Dívat se na něho stejným pohledem jako se díváme na „svého“ člověka, protože k němu přistupujeme už bez předsudků.

TZVETAN TODOROV, STRACH Z BARBARŮ – knihu rozhodně doporučuji. Naleznete v ní mnoho zajímavých a čtivých analýz, které vycházejí z historické a současné zkušenosti. Budete nuceni si sami sobě klást otázky. I když v naší společnosti není muslimská menšina v tak silném zastoupení jako ve Francii, téma a obsah knihy je více než prvořadé. Za prvé – jsme součástí Evropské Unie, jsme rovněž zapojeni do boje proti „islamisitckému“ terorismu. Za druhé – v naší společnosti existuje jiná silná – romská – menšina a vztahy mezi majoritní a minoritní společností v těchto dnech se právě zejména v oblasti Šluknova vyhrocují. Kniha přináší stejné poselství pro jakoukoliv společnost, ze které se menšinová společnost izoluje a v zásadě zůstává většinovou nepochopena, rovněž také negativní přijímání většinové společnosti menšinovou, její izolace a důvody nárůstu kriminality. Je třeba umět najít společný konsensus a dokázat ze vzájemného soužití vytvořit to nejlepší. Pořád máme jedno společné – jsme lidé.